Šumava: krajinou nejkrásnější (část I.)

Je to moje nejzamilovanější část Čech. Je laskavá k těm, kteří nemají zálibu v plahočení se na vrcholky strmých hor jen proto, aby pak museli lézt zase dolů. Její zalesněné kopce jen pozvolna přechází jeden v druhý a výlety tady nestojí velkou námahu. Vítr se opírá do trsů horských trav, krajinu protínají šumící potoky a zvlněné louky dodávají okolí na malebnosti. Vždycky jsem Šumavu vnímala jako vřelou krajinu, která oproti melancholickým Jizerkám a Krušným horám, působila přívětivým dojmem. Můj náhled se změnil po tom, co jsem se začetla do některých povídek Karla Klostermanna, které se hemží osobními tragédiemi místních vorařů, dřevorubců a dalších, kteří tento kout světa na konci 19. století obývali. Šumava je plná lidských příběhů a dnes už si těžko dokážeme představit, kolik života tady do odsunu německého obyvatelstva bylo. V článku vás provedu po svých nejoblíbenějších místech.

Modrava

Začátek a cíl trasy: obec Modrava

Délka trasy: 10,5 km

Šumavský Václavák. Malebná horská obec, která původně vznikla jako rybářská osada. Můžete se tady ubytovat v Klostermannově chatě, jejíž základní kámen v roce 1924 údajně sám mistr podepsal. Zamilovala jsem si tu vycházku k Tříjezerní slati, která je vzdálená asi tři kilometry od obce. Je součástí komplexu rašelinišť nazývané Modravské slatě. V jeho centrální části se nacházejí tři jezírka, ke kterým vede naučná stezka po dřevěném chodníku. Ten protíná zakrslé smrky a břízy, porosty rašeliníků a další rostliny. Voda v jezírkách mají nahnědlou barvu díky huminovým kyselinám vylouhovaným z rašeliny, voda je kyselá, chladná a má nedostatek živin. V rašelině se uchovávají nerozložené zbytky rostlin a živočichů, proto slouží jako jakási kronika vegetace a zvířectva po tom, co skončila doba ledová.

Odtud se vždycky vydám po modré k rozcestníku Javoří pila a pak zátky do Modravy.

Mám tenhle úsek ráda díky Roklandskému potoku a jeho okolí, podél kterého se jde značnou část cesty. V jeho okolí jsou typické horské trsy trav, na některých místech se dá posedět na balvanech přímo u jeho břehu. Zevlovat u něj a poslouchat jeho hukot mě vždycky konejšilo, za poslední roky se ale tohle místo proměnilo doslova v turistické peklo. Tím, že cesta vede celou dobu po asfaltce a jediný výšlap je asi půl kilometru k Tříjezerní slati, cestu zvládne prakticky každý, kdo se ještě udrží na nohou. A taky ti, co ještě na nich stát nedokážou. Do toho se ještě musíte o cestu dělit s cyklisty. Přes to všechno mě okolí Roklandského potoka mě fascinuje natolik, že se sem vydávám pokaždé znovu.

Kde se dobře najíst: Pivovar Lyer

Knížecí pláně

Začátel k cíl trasy: Borová Lada

Délka trasy: 10 km

Toto místo mě doslova učarovalo. Po pěti kilometrech cesty z obce Borová Lada se před vámi zpoza stromů rozprostře planina, jejíž charakter mi silně připomíná milovanou Skandinávii. Trochu tomu napomáhal i fakt, že při každé mojí návštěvě se tady schylovalo k dešti. Člověk si tu připadá poměrně osiřele, tak trochu jako na konci světa. A přitom i tenhle kraj ještě před pár desítkami let byl plný života. Svého času tady bylo několik hospod, mlýn, pila, děti se tu v zimě koulovali. Jedná se o zaniklou vesnici s roztroušenými staveními, které se zde začaly stavět od konce 18. století. Každý nově příchozí do této dřevorubecké osady založené knížetem Schwanzenbergem musel na území, které mu bylo vyčleněné, vykácet na vlastní náklady les. Dřevorubci měli až do roku 1913 povinnost pokácet pro vrchnost určité množství dřeva za stanovenou mzdu.

Za 2. světové války byly v chatě za hájenkou, která tady dodnes stojí, umístěni váleční zajatci. Za zmínku stojí, že krátce po komunistickém převratu zdejší hajný převedl do Západního Německa několik československých občanů.

Kromě hájenky, ze které je dnes restaurace, a jakési bývalé stodoly tu už nic původního nestojí. Kostel, který byl dříve dominantou osady, dnes už připomíná jen pietní kříž a rozvaliny. V 60. letech byl spolu s vedlejším hřbitovem jako poslední upomínky na osadu, Československou lidovou armádou odstřelen. Bývalým německým obyvatelům se ze zbytků náhrobních kamenů podařilo v roce 1992 obnovit hřbitov.

Na tomto odkazu naleznete spoustu fotek, jak to na tomto podmanivém místě v minulosti vypadalo: http://www.zanikleobce.cz/

Chalupská slať

Je to asi nejfotografovanější břízka v Čechách. Malý stromek vyrůstající z ostrůvku urostřed nejrozlehlejšího rašelinového jezera naší země. Asi kilometr od Borové Lady se dáte naučnou stezkou, která vás po povalovém chodníku dovede na vyhlídkovou plošinu, kde se tímhle krásným výhledem můžete kochat dosytosti.

Zhůří

Stejně tak pokaždé zavítám do Zhůří, další místo zaniklé vesnice. Je odsud krásný výhled do širokého okolí a na rozdíl od Modravy tady panuje naprostý klid. Osada tady vznikla už kolem roku 1720, její obyvatelé pracovali v nedaleké sklárně. Na počátku 20. století zde stálo dvacet domů, jejichž obyvatelé hospodařili na zdejších polích, pastvinách a lesích. V nedaleké Zhůřské slati se pak těžila rašelina. Po odsunu německých obyvatel přicházeli znovuosídlenci z Rumunska a Slovenska, nicméně v roce 1952 byla ves zbořená armádou, která prostor zabrala a postavila zde kasárna. Byly tu dokonce vybudovány dva radary protivzdušné obrany. V roce 1937 na Štědrý den zde došlo k leteckému neštěstí. Na lince z Vídně do Prahy byl jediný pasažér, kvůli extrémně špatnému počasí a navigační chybě letového dispečera na ruzyňském letišti, kde mělo letadlo přistát, pilot narazil do Huťské hory. Nikdo ze tří lidí na palubě nehodu nepřežil. Kdo k úhoně nepřišel, byla jedna ze zásilek – láhev šampaňského, která skončila ve sněhu. Bizarních věcí je holt svět plný.

Dobrá voda u Hartmanic

Zdejší studánka s léčivou vodou je po staletí poutním místem. Vedle ní je umístěn kostel sv. Vintíře, v Čechách ne příliš známého světce, žijícím na přelomu 10. a 11. století, který je pochován v Břevnovském klášteře v Praze. Jedná se o nejstaršího obyvatele Šumavy, který je znám jménem. Věnoval se kolonizaci okolní krajiny a působil i jako misionář v Čechách a v Uhrách. Kromě toho byl i diplomatem mezi českými a německými panovníky, je tedy s podivem, že je znám spíše v Německu a ne u nás. Kostel, který zde stojí je nicméně jediný na světě, který je tomuto muži zasvěcen.

V 17. a 18. století stávaly kolem studánky lázně a poutnický dům. V 50. letech stihl tuto vesnici stejný osud jako mnoho jiných v okolí, které se staly součástí vojenského výcvikového prostoru. Domy jsou tu všechny nové a kostel byl ušetřen jen díky tomu, že z něj vojáci udělali skladiště. V 90. letech byla poutnická tradice ke studánce obnovená a kostel získal unikátní výzdobu sklářské výtvarnice Vladěny Tesařové. Ze skla je vyroben zdejší oltář, socha sv. Vintýře, reliéfů Křížové cesty a betlému.

Přibližně kilometr strmého stoupání odsud se můžete vydat na horu Březník, na jejímž vrcholu se nachází Vintířova skála. Hned pod ní je kaplička, na jejímž místě měl údajně tento benediktinský mnich svou poustevnu, ve které i zemřel. Rozhled ze skály ovšem není pražádný, do kraje uvidíte po cestě do Roviny, kde také můžete nechat auto a dojít ke kapličce, pokud se vám nechce škrábat se do kopce z Dobré vody.

Kostel sv. Mouřence

Toto místo považuju snad za nejstrašidelnější na celé Šumavě. Kostelík se hřbitovem se nachází asi jeden kilometr na kopci nad obcí Annín s proslulou sklárnou. Jedná se o jednu z prvních kamenných památek na našem území založeném už v roce 1170. Jeho interiér zdobí vzácné nástěnné malby. V pohádce Anděl páně je to právě tady, kde anděl Petronel prosí panenku Marii, aby ho vzala zpátky na nebesa.

Nalevo od kostela se nachází kostnice, do jejíchž útrob může člověk nahlédnout skrze zamřížované dveře. Jsou tu i máry z 18. století, kdy bylo za Josefa II. zakázáno pohřbívat v rakvích. Rakev připevněná na márách měla na dně propadlo, kterým se tělo nebožtíka v pytli po obřadu spustilo do hrobu. Děsivé až dost. Dlouhou dobu se nevědělo, proč kostice vlastně vznikla. Podle jednoho názoru místní obyvatelstvo kosily v 18. století epidemie, jiní tvrdili, že spousta obětí zde zůstala po plenění švédských vojsk po třicetileté válce. Skutečností ale je, že obvod hřbitova se v průběhu staletí nerozšiřoval a staré kostry se tak musely vyhrabat, aby uvolnily místo novým nebožtíkům. Podle odhadů se tady nachází asi 5000 lidských ostatků, přičemž poslední exhumace proběhly až po druhé světové válce. Po ní také došlo k plenění kostela a vykrádání hrobek, tomuto vandalismu neunikla ani kostnice. O její záchranu se přispěl až jeden posluchač plzeňské lékařské fakulty, který toto místo náhodně objevil a upozornil na jeho žalostný stav svou alma mater. Ta převzala nad kostnicí správu.