Putování po krásných místech Šumavy pokračuje. Tentokrát vás zavedu k soutoku Vydry a Křemelné u Čeňkovy pily – místo, které inspirovalo i Bedřicha Smetanu – budeme se procházet kolem Vchynicko-tetovském kanálu, po kterém se v 19. století splavovalo dřevo a podnikneme výšlap k ledovcovému jezeru Laka. Neodpustím si jednu krásnou vyhlídku na hrad Kašperk a jeho okolí a nedaleký prastarý kostel vyzdobený unikátními freskami. Jsou to místa, která i kdybych měla navštěvovat každý rok, tak si pokaždé užiju úplně se stejnou intenzitou. Kromě mírných svahů je pak na Šumavě skvělé také to, že nikdy nejste příliš vzdálení od civilizace a pokaždé tak najdete nějakou hospodu, kde si dobijete baterky a nemusíte tak po ránu dělat velké svačiny:) Šumava mě zkrátka asi nikdy neomrzí.
Hauswaldská kaple a Vchynicko-tetovský kanál
Dnes už tu najdeme jen přiznané základy tří kaplí, které zde stávaly od 19. století. Podle pověsti tu ženy sbírající klestí překvapil medvěd, začaly se proto modlit k Panně Marii. Medvěd se stáhl a jako poděkování zavěsily později na strom její obrázek jako výraz díků. Údajně začalo docházet k zázračným uzdravením z místní studánky, která měla mít blahodárné účinky zvláště na oči.
První kaplička tu byla vystavená v roce 1820, protože ale nestačila velkému množství poutníků, byla vedle ní zbudovaná větší. S tímto místem je spjatá jedna z povídek Karla Klostermanna, Červené srdce. V roce 1957 byla kaple odstřelená vojskem, jelikož se nacházela v hraničním pásmu. V 90. letech byl kromě renovace základů kapliček také upraven pramen léčivé vody. Po desetiletí toto místo tak opět získalo svůj duchovní rozměr.
Ke kapli se jde dvoukilometrovou procházkou podél Vchynicko-tetovského plavebního kanálu, který byl vybudován Schwanzenbergy na přelomu 18. a 19. století. Po něm se splavovalo dřevo až do soutoku Vydry (ta byla díky přítomným balvanům ke splavování nevhodná a odtud vznikla potřeba vybudovat toto technické dílo) a Křemelné, tam kde dnes stojí Čeňkova pila. Část kanálu vede pod zemí, přičemž poslední dřevo se zde splavovalo až v roce 1958. Od 40. let je využíván pro účely vodní elektrárny. Není bez zajímavosti, že dřevo ze šumavských smrků bylo po staletí vysoce ceněno výrobci houslí, kteří z nich dokázali zhotovit mistrovské nástroje.
Po cestě kolem nás občas projedou kolaři a mě napadne, že sice toho za den stihnou vidět víc než my, ale uniknou jim právě ty detaily, kterých si všimne jen chodec. Asi v polovině cesty jsou na druhé straně kanálu mezi stromy patrné zbytky základů bývalého hamru. Místo vypadá až trochu strašidelně, ale ani jeden kolař se tu nezastavil, aby si ho prohlédl.
Čeňkova pila a naučná stezka Povydří
Moje zdaleka nejoblíbenější místo na celé Šumavě a přilehlém okolí. Nedivím se, že si to tu zamiloval i Bedřich Smetana, kterého zdejší genius loci inspiroval k vytvoření úvodního motivu k symfonii Má Vlast. Jeden z těch nádherných vysokých smrků před pilou prý zasadil přímo on.
Významný pražský podnikatel 19. století, Čeněk Bubeníček, tady na místě původního mlýna postavil vodní pilu a sklad dřeva. Původně se jí říkalo Bubeníčkova, až později se ujalo označení Čeňkova pila. Místo soutoku Vydry a Křemelné mu učarovalo natolik, že si tu zbudoval i dům a zval sem četné české umělce. Ubytovat se tu dnes můžete i vy, a sice v krásném zařízení s názvem Lovecká chata. Jen soukromí si tu člověk moc neužije, protože se jedná o jednu z nejnavštěvovanějších lokalit této části Šumavy.
Ani to mě neruší z téměř meditativního stavu, do kterého se prolnu, jakmile si sednu na kameny u soutoku Vydry a Křemelné a zaposlouchám se do hučící vody. Nikdy se mi odsud nechce odejít.
Sousední elektrárna je v provozu už od roku 1912 a je spolu s pilou prohlášená národní technickou památkou.
Místo je i začátkem vodáckého sjezdu Otavy a výchozím bodem naučné stezky Povydří, která je dlouhá 5,5 kilometrů a vede až do Antýglu. Buď se do něj můžete nechat vyvést autobusem a jít celou cestu podél Vydry s jejími čarovnými, vodou vyhlazenými, balvany jen z kopce nebo si udělat nenáročnou procházku do 3,5 km vzdálené Turnerovy chaty z roku 1932, kde si můžete dát vydatný oběd a jít zase nazpátek. Stoupání to není nijak dramatické.
Až do roku 1888 zde žádná cesta podél Vydry nestála, tato potřeba vyvstala až s těžbou dřeva v okolních lesích. O lidech, kteří se živili splavováním dřeva, se zmiňuje často ve svých povídkách Karel Klostermann. Představa, že do Prahy se po Vltavě dopraví dřevo, které svou cestu započalo až tady na Šumavě, mi zní romanticky, ve skutečnosti se ale jednalo o neskutečnou dřinu, při níž docházelo i ke ztrátám na životech. Jednu takovou událost připomíná křížek na zdejším kameni s vyrytým rokem 1878.
Zaniklá vesnice Hůrky a jezero Laka
Začátek a cíl trasy: Nová Hůrka (není to okruh, budete se vracet tou samou cestou tam a zpět)
Délka trasy: 10 km
Nejmenší a nejvýše položené z osmi ledovcových jezer na Šumavě, z nichž tři jsou na České straně. Tvrdí se, že právě ta česká jsou krásnější a já tomu nemám důvod nevěřit. Dno jezera a jeho břehy tvoří rašelina a na jeho krásně průzračné hladině se odráží okolní stromy. Uschlé pahýly na protější straně hory Plesná dodává místu ještě dost pochmurný charakter, ale na cestě už bylo vidět, jak má les úžasně obrozující se charakter a začíná se znovu zelenat.
Ještě dříve než se jezero začne v polovině 19. století objevovat v průvodcích o něm píše Karel Klostermann v románu Skláři. Na jeho dně najde smrt dcera majitele sklárny z nedaleké osady Hůrky, kde byla od 18. století jedna z nejvýznamnějších skláren Šumavy.
Kolem této dnes už zaniklé vesnice projdeme na cestě k jezeru. Dnes z ní zbyly jen pietně obnovené základy kostelíka, hřbitovní kaple sv. Kříže a pár okolních náhrobních kamenů. Právě v kryptě kaple byli pochováni členové sklářských rodin Abelů a Hafenbrädů, kteří ji zde nechali postavit, ale i Klostermannův otec, který pracoval jako lékař. Uložená těla časem zmumifikovala. Po vykradačích hrobů zkázu dokončili …..vojáci, kteří těla vynesli ven a rozstříleli je. Vypráví se, že do roka všichni zemřeli nepřirozenou smrtí. Dnes je kaple zrekonstruovaná, ale jakási tíha tady na člověka padne i tak. Těžko věřit, že ještě před několika desítkami let tady stál dokonce hotel U Jezera Laka a žilo zde 200 obyvatel. Význam místa se tady, stejně jako na mnoho jiných šumavských místech, v průběhu času zcela proměnil.
Albrechtické sedlo
Z rozhledny na tomto vrcholku se naskýtá nesmírně krásný pohled na Šumavu spolu s Kašperským hradem. Místo se před staletími zamlouvalo i Keltům, na jejichž přítomnost upozorňují zdejší pozůstatky hradiště z 5. století před Kristem.
Pod vrcholem ve vísce Albrechtice najdeme zase vzácnou středověkou památku – kostel postaveným Vladislavem I. ve 12. století. Jeho fresky se svou uměleckou hodnotou řadí do světové úrovně nástěnných maleb, ale i když si je nebudete moct prohlídnout, vězte, že i tak návštěva tohoto zvláštního místa za to stojí.
Zdroj: Otto Kaskoun, Šumavské putování
