Dublin: hlavní město zeleného království

Neznám nikoho, kdo by neměl rád Iry. Spousta lidí nemají rádi třeba Francouze, protože jsou snobové, Němce, kteří mají nulový smysl pro humor, nebo ukřičené Italy. Irové u nikoho podobné asympatie nevyvolávají. Kromě toho, že máme společnou pivní kulturu, jsou považováni za věčné vtipálky s břitkým jazykem a sarkastickým smyslem pro humor. Taky nás s Iry pojí čtenářská vášeň. Žádné jiné město než Dublin nemá čtyři spisovatele, kteří získali Nobelovu cenu za literaturu. Dublin je pohodovým městem, kde se budete cítit dobře, není to žádná snobárna jako je Vídeň nebo Paříž.

Praktické okénko:

Ubytování: Moje představa o nižších nákladech na cestu než v sousední Velké Británii padla za své, když jsme s kamarádkou hledaly ubytování. To nejlevnější jsme sehnaly přes Airbnb ve sdíleném domě asi 3 kilometry od centra, kde každá z nás zaplatila za společný pokoj 1.100 Kč na noc. Pokojů pro hosty měl dům asi šest, všichni jsme se dělili o dvě toalety a koupelny. Kuchyň byla pro všechny společná a v obýváku bydlela děvčata z východní Evropy a jižní Ameriky, která se starala o dům a hosty.

Veřejná doprava: Informace ohledně jízdenek, jídních řádů, map spojů a dopravy z/na letiště najdete na těchto webových stránkách – www.dublinpublictransport.ie. I v Dublinu si můžete užít jízdu v double deckeru!

Už při cestě autobusem z letiště do centra města mě překvapilo, jak sytě zelená je tady tráva, stromy a keře, ačkoliv byl teprve duben. Zdálo se mi, že tady začínají první stromy kvést tak o dva týdny dříve než u nás. Pak mě brzy překvapilo, jak je taky draho. V tom si Irsko nezadá se sousední Velkou Británií. A třetí takový brzký poznatek byl, že je tu spousta nesourodých párů. Nespočetněkrát jsem narazila na dvojici, kdy dívka s nevkusnými umělými řasy byla oblečená tak, že by se za to nestyděla ani představitelka nejstaršího řemesla na světě, zatímco její násilnicky působící partner s centimetrovým sestřihem si hrdě kráčel ulicí v teplákové soupravě.

Centrum města je kompaktní a projdete ho v pohodě za den. S prohlídkou památek, muzeí a galerií se to pochopitelně může protáhnout na celý týden, ale tak je to v každém městě. Centrem protéká říčka Liffey a jako na mnoha jiných místech, i taky panuje rivalita mezi těmi, co obývají severní část města (tam žijí podle „jižanů“ samé sociální případy), a lidmi bydlími v části jižní, která je zase podle „seveřanů“ zamořená snobi. Každopádně jedním z nejfotogeničtějších míst a symbolem celého města je most Ha´penny Bridge, který své jméno odvozuje od půli pence, která se vybírala za jeho překročení.

To, co je pro nás Václavské náměstí v Praze, je asi pro Dubliňany bulvár O´Connell street. Domy z 18. a 19. století na téhle nejvýznamnější ulici města vystřídala nevkusná zástavba s neonovými nápisy, kýčovitými obchody a frenčízy s rychlím občerstvením. Začali se sem stahovat narkomani a prostitutky, až v posledních dvou dekádách si ulice pomalu napravuje svojí reputaci, čemuž měla napomoct tzv. Jehla, Spire of Dublin, nerezová špice sahající do výšky 120 metrů. Ulice je místem, kde se odehrávaly důležité milníky irských dějin. V roce 1916 zde proběhlo Velikonoční povstání, kdy povstalci obsadili několik veřejných budov a prohlásili nezávislost Irské republiky. Britové jim to jen tak nedarovali a po-té, co se po několika denním boji s mnoha ztrátami na životech (i z řad civilistů) a poškozeným centrem města, povstalci vzdali, byli někteří z jejich vůdců Angličany popraveni. Mnoho lidí v této ulici přišlo o život i během občanské války v roce 1922.

na rohu Grafton street s obchodním domem Stephen´s Green

interiér obchodního domu Stephen´s Green

Irsko už ve středověku platilo za centrum vzdělanosti. Jejím zosobněním je Trinity College, prestižní univerzitní areál založený Alžbětou I. jakožto protestantská univerzita. Je k nevíře, že katolíkům tu bylo umožněno studovat až od roku 1873. Do 70. let minulého století přesto potřebovali k přijetí zvláštní povolení. V její knihovně je uložen jeden z nejvzácnějších rukopisů na světě, Evangeliář z Kellsu z 9. století. Prohlídku knihovny si rezervuje s předstihem on-line, vstupné stálo 17 euro. Dublin není to pravé místo pro někoho, kdo jako já trpí vrozenou lakotou.

Pár metrů od hlavní vchodu do Trinity College začíná další významná nákupní ulice, Grafton Street. Pokaždé je v ní hlava na hlavě a pokaždé tu narazíte na pouliční hudebníky a baviče. Někteří nezaujmou, jiné si klidně dokážete představit v některé z pěveckých soutěží. Hudebníci k Irsku už zkrátka patří, skoro každá hospoda nebo bar nabízí večerní koncerty. Můžete mít štěstí a narazit na skvělého hudebníka, nebo naopak na někoho, kdo hraje na čtyři struny a má tři zuby.

Na druhém konci Grafton Street se rozléhá nejznámější městský park, St Stephen´s Green. V minulosti se na tomhle místě popravovalo, teď je to tady za slunečných dnů samá deka s lidmi popíjejícími pivo. Opodál je podstatně klidnější park Merrion Square, který obklopují pověstné cihlové georgiánské domy s barevnými dveřmi. Je to další ze symbolů Dublinu. Říká se, že dva sousedé si vzájemně neustále pletli dveře, když se vraceli domů po několika pintách Guinesse, tak se rozhodli, že si je každý natře na jinou barvu. Kolemjdoucím se to tak líbilo, že se tento nápad začal šířit lavinově dál. Georgiánské stavby vznikly v 18. století, kdy se zámožní obyvatelé Dublinu přestěhovali z jeho severní části sem na jih. Merrion Square dlouho platil za oblíbenou adresu zámožných lidí. Na severozápadním rohu parku najdete památník Oscara Wilda, který nedaleko odtud žil. Bylo vidět, že tenhle kontroverzní spisovatel budí opovržení ještě dnes. Když jsem tu postávala, šel kolem postarší pár, jehož mužská část si div neodplivla a pronesla: „Obscene faggot“.

Tajnou zahradou je ale nedaleký Iveagh Garden, kam už tolik lidí nezavítá a park je tak opravdovou oázou klidu.

Pokud nemáte zeleně dost, asi 3 kilomentry od centra na severozápadě od řeky Liffey se nachází Phoenix Park, jeden z největších městkých parků na světě. Je v něm umístěná jedna z nejstarších zoologických zahrad.

Dublin má tři katedrály: Christ Church, St Patrick´s Cathedral a pivovar Guinness. První dvě spolu sousedí v těsné blízkosti a spravuje je anglikánská církev. Christ Church během 18. a 19. století natolik zpustl, že se jeho prostory využívaly jako tržiště a hospoda. Jeho přestavbu zafinancoval výrobce whiskey, Henry Roe. Děkanem katedrály Sv. Patrika býval autor Gulliverových cest, Jonathan Swift, který je tu také pohřben. I tuto katedrálu před spadnutím zachránili podnikatelé s alkoholem, a sice Guinnesova rodina. Za ní je umístěn další skrytý poklad Dublinu, Marsh´s Library – nejstarší knihovnu v zemi založenou na začátku 18. století arcibiskupem Marshem. Kromě dalších vzácných spisů obsahuje i výtisk knihy J. Swifta Clarendon´s History of the Great Rebelion s jeho vlastními poznámkami. Narozdíl od knihovny v Trinity College činí vstupné jen 5 euro, což je pro strýčka Skrblíka přijatelnější cena. Je zvláštní si pomyslet, že čtvrť Liberties, ve které se tyto stavby nacházejí, byla v 19. století v tak špatném stavu, že byla v podstatě slumem. Přitom ve středověku to byla prosperující oblast, byla mimo městské hradby s vlastní samosprávou. V 17. století se do ní nastěhovalo spousta hugenotů, kteří zde provozovali tkalcovny hedvábí a plátna. Čtvrť začala chátra poté, co Británie koncem 18. století nasadila vysoká cla na irské výrobky.

Jakožto nepříliš zapálený příznivec piva nemůžu referovat o návštěvě posledního svatostánku ze svojí vlastní zkušenosti, zájemci tu ale mohou navštívit expozici Guinness Storehouse věnované výrobě a historii tohoto černého piva. Z Gravity Bar umístěném v nejvyšším patře je pak panoramatický výhled na celé město.

Záměrně jsem se doteď nezmínila o Dublinském hradu, který je v porovnání se svými evropskými protějšky podstatně skromnějšího charakteru. Jeho dnešní podoba pochází z 18. století a jeho návštěva byla pro mojí kamarádku trochu zklamáním. Ale, jak už víme, Dublin je lidovým městem a proto mu absence pompézního hradu na půvabu rozhodně neubírá.

Místo, kde je ale rozhodně veseleji a kam se ubírají nájezdy pánských i dámských skupin, je Temple Bar. Čtvrť uliček s legendárními irskými puby měla být v 90. letech přeměněná na autobusové nádraží. Pak ale vláda viděla, že díky pronajímání budov různým umělcům a řemeslníkům o ní začíná být turistický zájem, celou oblast renomovala a nápad s vybudováním nádraží tak naštěstí padl. Zdejší Mekkou je bar stejného jména, kde si, nejspíš v jakoukoliv denní či noční hodinu, připadáte jako na nějaké párty. Před patnácti lety jsme tu mohli s partou kamarádů ještě v pohodě posedět u stolu, dnes budete mít štěstí, když v jeho prostorách uzmete nějaký komfortnější prostor na stání.

Čtvrť Temple Bar není místem, kam by se chodili bavit místní, zdejší předražené bary přenechali turistům. Dubliňané chodí o kus dál, do oblasti vymezené hranicí Grafton Street na východě, Dublinským hradem na západě a ulicí Dame na severu. Najdete tu obchody s místními výrobky, tradiční puby, krytý trh, který svým charakterem a sortimentem připomíná takový miniaturní londýnský Camden Town. Najdete tady bistra nabízející organickou stravu, tapas bary, marockou a asijskou kuchyni, burgery, zkrátka pestrou směsici chutí z celého světa, které jsou dneska tak moderní. Když ale jedu do zahraničí, chci si tam dávat jejich vlastní speciality, ne italskou pizzu. V případě Irska je to třeba výborný hovězí guláš, který jsem si dala v O´Neills´s Bar nebo všudypřítomné fish and chips. K svému zklamání jsem ale zjistila, že bodré Iry za barem aby člověk pohledal. V těch pár míst, kam jsem se nachomítla, pracovali skoro samí cizinci. Člověka tak v pubu obslouží Ir spíš v zahraničí než v centru Dublinu.

Phoenix Park s obeliskem na památku dublinského rodáka, admirála Wellingtona

Muzea

Když je v Dublinu počasí pod psa, což je většinu roku, je tu naštěstí spousta muzeí, kde se dá strávit příjemné odpoledne. Kromě těch, o kterých už v článku byla zmínka, jsou tady další z nich:

National Gallery of Ireland – vstup zdarma, najdete tu díla od 14. do 20. století, z nichž nejvýznačnější je Caravaggiovo Zajetí Krista, obrazy Moneta, Delacroixe, Picassa, Goyi a dalších mistrů. Jedna ze sekcí je věnovaná nejvýznačnějšímu irskému malíři, Jackovi B. Yeatsovi.

Oscar Wilde House – v tomto nejstarším domě na Marrion Square strávil své dětství a mládí, zrekonstruován byl do podoby jakou asi tehdy měl. Od roku 1994 dům spravuje Americal College Dublin. Během zimy je možné ho navštívit v rámci prohlídky s průvodcem jen o víkendu, od dubna do září jsou prohlídky častější. Vstupné za hubičku zrovna není, v době naší návštěvy stálo 18 EUR. V rámci prohlídky se dozvíte spousty informací o rodině Oscara Wilda, jehož matka byla bárnířka a otec oční lékař známý v celé Evropě

Chester Beatty Library – vstup volný, úžasné sbírky amerického důlního magnáta Chestera Beattyho zahrnující expozice věnované světovým náboženstvím, staré knihy, tisky, oděvy a další předměty z téměř celého světa.

Dublinia – hned vedle St Christ Church se ponoříte do vikingského a středověkého Dublinu. Jsou tu voskové figuríny ilustrující jednotlivé epizody z dějin města, modely nábřeží a ševcovské dílny, předměty nalezené ve vikingské lokalitě Wood Quay a model Dublinu v 11. století. Vystoupat tady můžete na středověkou věž s výhledem na město.

HISTORIE IRSKA

Když jsem si četla něco málo o historii téhle země, zaujalo mě několik věcí, které bych tady chtěla vypíchnout.

Keltové neboli gaelové sem přišli z Francie a ze Španělska – odtud gaelština. Ostrov byl tak odlehlý, že ani Římanům nestálo za to, aby šli až sem. V raném středověku bylo Irsko oproti Evropě středobodem učenosti, která se soustřeďovala v klášterech.

Samotný Dublin byl založen Vikingy, kteří se tu postupně asimilovali. Od 12. století tady začali budovat hrady Anglonormané. Od té doby až do 20. století byl ostrov poznamenán odporem proti Anglii. Od 17. století probíhalo systematické osídlování severní a východní části Irska protestanskými Skoty a Angličany. Na konci století už byli katolíci vyloučeni z veřejného života a byl zabaven jejich majetek.

V letech 1845 až 1851 se Irsko potýkalo s velkým hladomorem, kdy třetina populace neměla hlavní zdroj obživy – brambory, které v těchto letech zachvátila sněť. V této souvislosti zemřelo celých milion obyvatel, další milion emigroval, hlavně do Anglie a Ameriky. Komodity jako pšenice, ječmen, skot, ovce a prasata se vyvážely do Anglie, irští rolníci si je nemohli dovolit. Jejich „mzda“ totiž směřovala k placení nájemného za pronajatou půdu.

V roce 1949 se Irsko po staletích vymanilo ze závislosti na Anglii, potažmo Velké Británii. V tento rok byla vyhlášená Irská republika.

Po staletí bylo Irsko sevřené Angličany, ve 20. století pak katolickou církví. Je to neuvěřitelné, ale rozvod byl legalizován až v roce 1997, legalizace potratů ve zdravotně rizikových situacích proběhla v roce 2013.

Situace s migrací se s hospodářským vzestupem v 70. a 80. letech obrátila. Mnozí z těch, co emigrovali se vracejí plus přicházejí jiné národnosti. Irsko se stalo oblíbenou turistickou destinací a vy se v dalším článku dozvíte, kam se dá v okolí Dublinu vyrazit na jednodenní výlet. 🙂