Po nočním příletu do Muscatu jsme se rozhodli začít cestu směrem na východ, kterou považuju za nejhezčí část severu. Čekala nás tak wádí se smaragdově zelenými jezírky, divoký oceán, nocování v poušti a noční pozorování karet obrovských – bez těch bych domů nejela. 🙂
DEN 1
Wádí Shab
Prý je to nejkrásnější wádí v Ománu. Nenavštívila jsem sice všechny, ale klidně bych věřila, že je to pravda. Jezdí se sem za koupáním v tyrkysově zbarvené vodě, kterou proplouváte mezi kameny až do několik set metrů vzdálené jeskyně.
Do wádí se dostanete během dvou minut loďkou, za kterou dáte 1 OMR (cena za zpáteční lístek). Vedro se dalo přežít jen díky stromům, které jsou podél značné části cesty, jít na přímém slunci si ve čtyřiceti stupních moc nedokážu představit. Většina cesty vede po rovince, v některých místech se překonávají kameny, ale jedná se o nenáročnou zhruba 3,5 km dlouhou procházku k jezírku. Dál už se pěšky dostanete jen kousek – na skálu, ze které se na vodu můžete dívat z výšky. Cesta pak tady končí, a jestli se chcete podívat až do jeskyně, musíte několik set metrový úsek doplavat úzkou roklinou. V některých částech je voda mělká, po celé délce se ale lze zachytit skály a odpočinout si.
Věci jsme si nechali na břehu, nikdo vám je tady nesebere. Koupání v plavkách bylo taky bez problémů. Tím, že jedná o trochu odlehlé místo sem nechodí kromě průvodců moc místních a tak naše obnažená těla nikomu nevadila.
Lidí tady nebylo tolik, abych koupání bylo nepříjemné, což byla asi jediná výhoda cestování v parném říjnu.
Všem wádím byste se nicméně měli rozhodně vyhnout, pokud hrozí silné deště. Přívalová voda se vzdedme zčista jasna a vezme s sebou všechno, co jí bude stát v cestě.
Občerstvení: malé bistro s burgery u parkoviště
Ubytování: Turtle Guest House
DEN 2
Přímořské město Súr
Tohle v minulosti významné námořní město mě popravdě trochu zklamalo, čekala jsem více historie a orientální atmosféry, ale místo toho jsem si tady připadala jako ve městě duchů. Když je ale venku 40+ asi se moc nesmíte divit, když jste kromě pár turistů jedinými blázny, co se plahočí po ulicích a snaží se neumřít vedrem.
Místní hrad Bilad zajímavé prostory zrovna neposkytuje, a tak nemá ani cenu vynaložit 2 OMR za vstup. Stojí tu za návštěvu ale dvě místa – vlastně tři. Tím prvním je výhled na město a na zátoku ze dvou vyhlídkových věží u pobřeží. Druhým a hlavním lákadlem, které určitě znáte z cestovatelských pořadů, jsou ale místní loděnice. Po staletí se tady vyráběli tradiční ománské lodě, zvané dhau, které křižovali mořské vody po námořních trasách do Indie a východní Afriky. Tradičně se vyráběli ručně bez použití hřebíků a šroubů. I dnes si za drobný poplatek 1 OMR můžete prohlédnout místní manufakturu a nahlédnout „pod pokličku“ řezbářům. Jen je to oproti minulosti s tím rozdílem, že dnes jsou bangladéšského nebo indického původu. V současné době se tu staví replika jedné z největších lodí tohoto druhu, na jejíž konstrukci můžete vystoupat. V západním světě by vás na nic takového nepustili, není tu žádné jištění a pád ze značné výšky z boku lodi by byl asi hodně nepříjemný.
Třetím místem je nenápadná rybí restaurace Sur Sea, ve které dostanete ohromné porce ryby, mořské plody nebo vydatnou rybí polévku. Leč vše s příchutí kari, majitelé jsou totiž Indové. Sytá jsem nicméně byla ještě před tím, než nám donesli to, co jsme si objednali. Jako předkrm totiž servírují humus, zeleninový salát a chlebové placky.
Po setmění se ze Súru stává úplně jiné město. Na všech obchodech a restauracích září neony jako v Las Vegas a ulice jsou plné…..mužů. To byla na Ománu hodně zvláštní věc. Na rozdíl od Maroka nebo Jordánska, kde večer, kdy se konečně dá venku dýchat, se chodí ženy ven procházet se svými dětmi, manželi nebo milenci, je tady téměř nevidíte.
Wádí Tiwi
Nachází se nedaleko wádí Shab, na rozdíl od něj ho ale projedete autem. Tam i zpět se jede stejnou cestou asi 4 kilometry. Cesta nejdříve vede asfaltkou do vesnice, od které to už začíná být s naším SUVéčkem poměrně zajímavé. Druhá část silnice totiž vede prašnou cestou prudce do kopce, za jejímž okrajem je strmý sráz. V některých úsecích jsem raději zavřela oči, ale rozhodně stojí za do dojet až do nejzazší vesnice, kde silnice končí. Tady jsme si totiž připadali jako na samém konci světa.
Tady uvidíte jiný Omán než jaký se vám prezentuje svými nablýskanými obchody. Procházíte se ošuntělou vískou, kde kluci na plácku hrají fotbal a dívky si rozpačitě přidržují šátek u obličeje, když vidí cizince. Nechápeme, proč se někdo před lety rozhodl, že zrovna tady na tak izolovaném místě si postaví chatrč a bude tady žít. Ač se jim tu domy pomalu rozpadají, před nimi parkují luxusní vozidla. Když jsme odjížděli, několik místních stařešinů nasedalo na korbu auta a vezli se kamsi do civilizace. Tuhle cestu smrti bych nicméně rozhodně nechtěla absolvovat víc, než jednou.
Ubytování: Turtle Guest House
Cestou jsme někomu vlezli do jeho palmové zahrady. 
Víska na konci světa. A jestli ne, tak minimálně na konci wádí Tiwi.
DEN 3
Kde se vykoupat
Příjemnou pláž jsme našli na samém severu města Ras Al Hadd. V dostatečné vzdálenosti od obydlené části nám dělali společnost jen opuštěné loďky rybářů a desítky rybek, které nám začali okusovat kůži, jakmile jsme vstoupili do vody. Ta byla teplá jako kafíčko, žádné vlny, prostě ideální místo na koupání. Jen člověk musel být pořád zalezlý ve vodě, mimo ní se v tom vedru nedalo vydržet.
Na nejvýchodnějším výběžku Arabského poloostrova
Byl jen pár minut jízdy od našeho ubytování. Na samý výběžek se nedá dostat, jsou to skály, ale malá, osamělá pláž nad ním mě učarovala. I tady bylo jen pár loděk rybářů a okolo několik mrtvých ryb. Celé to působilo dost dekadentně a zůstat tady na spalujícím slunci ještě pár hodin, dopadnu stejně jako ty ryby. Nezůstali jsme déle jen proto, že tu nebyl žádný stín – a tedy ani žádní lidé.
Kde se kochat
Moře jsme ale ještě neměli dost a tak jsme jeli dál na jih. Zastavili jsme u prvního vyhlídkového místa s útesy. Pohled na azurově modrý oceán a vlny otloukající se o skály byl prostě přenádherný. A pak to přišlo. Nad hladinou se objevila želva! Jen na pár vteřin a pak zaplula zpátky do mořských hlubin. Byla jsem tím výjevem naprosto fascinovaná. Po chvíli jsme opodál takhle spatřili další želvu. A pak ještě třetí! V momentě kdy jsme chtěli z místa odejít a vydat se zase autem dál, jsme v dálce spatřili plout delfíny. Nemusím říkat, že tyhle momenty patřily k mým nejkrásnějším v Ománu.
Pokračovali jsme autem ještě dál, ale nenarazili jsme na nic, co by stálo za vidění. Útesy ustaly, ze silnice už nebylo jak sjet k moři a měli jsme hlad. V ošuntělím městě Ar Ruays, které vypadalo vůči cizím návštěvníkům vyloženě nepřátelsky, jeden místní chlapeček nás dokonce pozdravil zviženým prostředníčkem, jsme se raději otočili a jeli do města Sur na večeři. K Indům na ryby 🙂
náš výstavní vůz
Pozorování želv v Ras al Jinz
Asi málokterý zážitek z divoké přírody se vyrovná pozorování karet obrovských kladoucí vajíčka. Celé východní pobřeží Ománu je jejich významným hnízdištěm. Nejvíce želv se vydává naklást vajíčka do místa svého vlastního vylíhnutí od května do konce srpna, kdy je v zemi klidně i 50 stupňů. Alespoň na to mají klid. Předpokládám, že moc turistů sem v tuhle dobu nejezdí. Malé želvičky se vylíhnou přibližně o 7 týdnů později, dospělosti se ale dožije minimum z nich. V průběhu celého roku ale můžete mít štěstí, že na nějakou narazíte.
Nejvýznamnějšími hnízdišti jsou Ras al Jinz, Ras al Hadd, ostrov Masirah a ostrovy Al-Daymaniyat. My jsme se vydali na obhlídku té první, nejvýhodnější výspy Arabského poloostrova.
Přístup na pláž je možný jen v rámci tour s místním průvodcem této rezervace. Vychází se z hotelu Ras Al Jinz Turtle Reserve v 9 hodin večer, poplatek byl 8 OMR. Průvodci rozdělili návštěvníky do tří skupin a s každou zvlášť se s baterkami vydali ke kilometr vzdálené pláži. Na ní právě kladly vajíčka tři želvy. Vyhloubí kolem sebe až 50 cm hlubokou díru, do které nakladou vajíčka a následně je zahrabou. Celý proces, kdy je želva na pláži, trvá asi hodinu. Na souši jsou želvy velice nejisté, a pokud se necítí bezpečně, zaplují zase do vody a může trvat i několik dní než se znovu odváží na břeh.
Už jen z našeho okukování téhle vysoce intimní chvíle jsem měla rozporuplné pocity. Skupinky turistů obklopí želvu, a sice průvodci používají baterku s červeným světlem a upozorní, aby lidi fotili bez blesku, ale samozřejmě několik z nich si ho zapomněli vypnout. Z jedné jámy se snažilo dostat nahoru několik želviček a nechtěla jsem ani domýšlet, kolik z nich asi návštěvníci omylem v té tmě zašlápnou. Alespoň, že se procesí na toto místo vydá jen na krátkou chvíli jednou za noc. Snažila jsem to brát z té lepší stránky – když by pláž byla běžně přístupná, kolik želv by asi zlikvidovali vandalové a masy turistů, nad kterými by nikdo nedohlížel. Zážitek z pozorování těchto majestátních zvířat z bezprostřední blízkosti je to ale pochopitelně nezapomenutelný.
Ubytování: Turtle Guest House
DEN 4
Wádí Chalib
Další wádí, kde se dá vykoupat. Tentokrát se nemusíte nikam plahočit, abyste se zvlažili, rozlehlé parkoviště je jen pár desítek metrů od vody. To ale znamená, že se sem ve velkém počtu vydávají i místní a měli byste tak na sobě mít celou dobu dlouhé triko. Upozorňují na to ostatně i cedule. Na tomhle místě už klid nenajdete a stínu je tu poměrně málo. Jezírky se dá plavat mezi skalami, opodál je pro pěší chodce ke shlédnutí jeskyně. Zdá se mi, že je dnes ještě větší vedro, než když jsme byli ve wádí Shab a tak mě procházka k ní na přímém slunci ani trochu neláká.
Občerstvení: přímo u rybníčků je předražená restaurace za které jsou toalety sloužící zároveň jako převlékárny
Nocování v poušti Wahiba Sands
Na tohle jsem se těšila v Ománu snad nejvíc! Západ slunce na Sahaře patří k mým nejkrásnějším cestovatelským zážitkům a tak jsem si ho nemohla nechat ujít ani tady. Převážnou většinu země tvoří nezáživná, kamenitá poušť, ale za jemným zlatavým pískem a dunami nemusíte nikterak daleko. Wahiba Sands se rozhkládá kousek od hlavní silnice, což jí ale na druhou stranu trochu ubírá na tajemnosti.
Problém nastal, když jsme hledali náš kemp. V poušti se totiž jaksi není podle čeho orientovat, a tak i navzdory popisu místa setkání, se nám podařilo zabloudit. A vysvětlujte nějakému beduínovi po telefonu, kde zrovna jste, když je všude kolem vás písek a v okolí je rozesetých několik kempů, které ale vypadají všechny stejně. Naštěstí se nám podařilo nějak domluvit, dorazili jsme k jakési boudě, u které už na nás čekali naši ubytovatelé a s naší čtyřkolkou jsme tak následovali jejich džíp. Pokud byste jí neměli, určitě byste mohli nechat auto na místě setkání a do kempu se nechat svézt na korbě džípu.
V kempu jsme byli jen se dvěma dalšími páry a byl tu tak klid. Na rozdíl od Sahary, kde jsme spali v malých stanech pod několika dekami, je tady mají vybavené postelemi a teplota se v noci jen příjemně ochladí, ale rozhodně tu není zima. Vzhledem k vedru sem stačilo v říjnu přijet až necelou hodinu před západem slunce. Hned za kempem jsou moc hezké duny, s jeho umístněním jsem tak byla spokojená. Přesto mě překvapila cena za nocleh, která patřila k těm nejvyšším, co jsme tady za ubytování dali. To, že se nenacházíte nikterak daleko od civilizace vám připomíná ona zmíněná nedaleká silnice a malá města v pozadí. Díky tomu tu není vidět zas až tolik hvězd jako na Sahaře nebo Vádí Rum v Jordánsku.
Poušť je místem, kde noc rozhodně nechcete prospat, i přesto, že mi to tady připadalo už trochu civilizované. Je to taky asi jediné místo na světě, kde mi nevadí vstát ještě před rozbřeskem a jít se podívat na východ slunce. 🙂
Ubytování: Bedouin Nights Camp
