Dubrovník: město krásných výhledů

Od návštěvy nejkrásnějšího chorvatského města mě vždycky odrazovaly zprávy o obřích výletních lodích, jejichž pasažéři vždycky na jedno odpoledne zamoří centrum města, o turistech procházejících se historickými uličkami v plavkách se zmrzlinou v ruce a o přemrštěných cenách. Loňské, stále ještě covidové léto, jsem brala jako šanci si tohle místo vychutnat víc v klidu, lidí cestovalo přeci jen méně. Ne ovšem do Dubrovníku, jak jsem poznala. Přesto vás město ale musí fascinovat.

Pro mého přítele, rodilého Chorvata, je Dubrovník a jeho okolí přes to všechno nejoblíbenějším místem v zemi. „Vždycky jsem měl pocit, že tady už nejsem v Chorvatsku, asi proto, že je tak odlehlý a musí se přejíždět přes Bosnu. Všichni, co sem chtějí jet, tak musí mít pas“. Loňskem se situace díky zbrusu novému mostu změnila a člověk už nebude muset překračovat hranice dalšího státu. Tehdejší Osmanská říše získala pětikilometrový úsek od Dubrovníku v 17. století, když se Benátská republika začala rozrůstat až k jeho těsné blízkosti. Než aby Dubrovník sdílel hranici se svým velkým rivalem, raději postoupil kus svého území jinému státu.

Už při příjezdu autem nebo autobusem z letiště vás ohromí mohutné hradby se strážními věžemi obepínající celé staré město. Svědčí o obrovském bohatství a obchodnímu významu, kterým se v minulosti těšilo. Spolu s Flandry, Florencií a Anconou tvořilo obchodní protiváhu k Benátské republice. Ve zlaté éře města v 15. a 16. století byste tady narazili na trhy s exotickým kořením, hedvábím a keramikou, pobřeží by křižovala jedna obchodní loď za druhou. Roku 1667 však toto místo postihlo silné zemětřesení a srovnalo se zemí téměř celé dnešní historické centrum. To dnes má tak barokní ráz a rovné ulice svírající pravé úhly. Nikdy poté se už republice nepodařilo dosáhnout zpět své slávy, a to také proto, že se zámořskými objevy se zcela změnily obchodní trasy. Vrcholem byl vpád Napoleonských vojsk a následné připojení Dubrovnické republiky k Italskému království, italština zde pak byla jedním z oficiálních jazyků až do roku 1909. Od roku 1815 byl pak součástí Rakouska-Uherska. Je paradoxem, že ač o několik století dříve zde sídlila patricijská aristokracie a střetávali se tu lidé z celého světa, Dubrovník se stal místem, kde ani ve druhé polovině 19. století nebylo veřejné osvětlení. Dopravit se do něj díky chybějící železnici nebylo snadné. Po souši to není to není zrovna pohodlné ani teď, z chorvatského hlavního města Záhřeb sem cesta trvá stejně dlouho jako do Prahy.

Cestou do starého města jsme se dali do řeči s místní dívkou, která zrovna mířila do práce v jedné z jeho restaurací a nabídla nám, že nás do něj dovede. Před hradbami jsme přešli padací most a prošli úzkou bránou, ve které se mísily davy proudící oběma směry. „Tohle ještě nic není, přechozí roky tady byla hlava na hlavě a neměli jste pro sebe kousek volného prostoru“, řekla, když jsme se v poledním horku plahočili nejznámější třídou, Stradun. Už tak mi přišlo, že je tu na můj vkus lidí až příliš a nedovedla jsem si představit, že v minulých letech jich tu bylo ještě víc. Počet turistů tu každý rok stoupal, přičemž největší byl v roce 2019. V covidovém létě 2021 je Dubrovník na 70 % z tohoto počtu. Zrovna tak se těžko představuje, že tohle místo plné hédonismů a požitkářství se v roce 1991 po vyhlášení chorvatské samostatnosti stalo terčem bombardování ze strany srbské a černohorské armády. Hodně historických budou bylo poškozeno, stopy po granátech najdete na dlažbě ulice Stradun i dnes. O život přišlo asi 200 lidí, i tak se ale město nepodařilo obsadit.

Celé historické centrum projdete od hlavní brány s padacím mostem k přístavu s desítkami loděk za pár minut. Kromě širokého bulváru jsou ulice ve městě úzké, poskytující trochu přítmí v parných dnech. Stradun je v historickém centru nejníže položeným místem, po jeho levé straně můžete vystoupat po příkrých schodech až k hradbám, odkud je průrvami v ulicích vidět na domky na protější straně města. Nejradši jsem se procházela těmito uličkami podél hradeb za tmy, kdy město vřelo jeho rozjuchanými návštěvníky bavícími se v bezpočtu restaurací (člověk má večer pocit, že se v tomhle městě jenom jí), zatímco jenom o roh dál jste narazili na temnou osamělou uličku, ve které místní ženy klábosily venku na zápraží svých domů.

Staré město se pyšní spousty kostelů, starobylými kašnami, kláštery tu najdete hned dva: dominikánský a františkánský, ve kterém je ukrytá jedna ze tří nejstarších lékáren v Evropě. Na konci ulice Stradun se nachází skvostný palác Sponza. Původně sloužil jako celnice, všechno to exotické zboží procházelo právě jeho bránami. V 16. století pak sloužil jako kulturní centrum, ve kterém se scházeli nejvzdělanější lidé té doby. Sousední Knížecí palác byl, jak asi podle názvu tušíte, sídlem knížete, nacházely se zde také státní kanceláře, soud a vězení. V paláci nyní najdete nábytek z posledních let Dubrovnické republiky a z 19. století, je tu historické muzeum a výstava obrazů starých mistrů.

Co byste si určitě neměli nechat ujít, je pozdně odpolední procházka po dvoukilometrových hradbách se čtyřmi pevnostmi, které byly vystavené od 13. do 17. století. Výhledy na moře a na střechy města pod vámi jsou prostě úchvatné. Lidi trpící závratěmi jako já, můžou mít nicméně na některých zúžených místech problém. Krásné výhledy jsou vůbec něčím, čím je tahle hornatá oblast unikátní. V ceně lístku na hradby je také vstup na sousední pevnost Lovrienac. Jak se tak dívám z jejího vrcholu na věže kostelů a střechy domů starého města vtěsnaného mezi hradby, uvědomím si, že před staletími bylo město rozděleno ve dví. Přetínal jej bažinatý pás, na jehož místě se dnes nachází Stradun. Město se stalo jedním v 9. století, kdy byla bažina zasypána a dodnes je tato třída ale nejníže položeným místem Dubrovníku. Trochu jiný výhled na historické město a moře zase skýtá park Gradac se středomořskými borovicemi a štíhlými cedry. Komu všechny tyhle výhledy nestačí, může se v přepočtu za přibližně 700 Kč nechat vyvést lanovkou na vrchol Srd vysoký 412 metrů. Dá se sem vyjít i pěšky, jen v pětatřiceti stupních, kdy značná část cesty není chráněná žádnými stromy, to nemusí být úplně příjemný zážitek.

Prokletý ostrov

Asi nejde být v Dubrovníku a nenavštívit přitom některý z okolních ostrovů. Ten nejbližší a nejznámější, Lokrun, se nachází jen 15 minut plavby lodí. I tak vás zpáteční cesta vyjde v přepočtu na 700 Kč, což je ještě víc, než kolik jsem před měsícem zaplatila ve Stockholmu za stejně dlouhou plavbu na jeden z jeho ostrovů.

Podle legendy na ostrově pobýval král Richard Lví srdce, který tu údajně ztroskotal na cestě z křížových výprav. Říká se, že kdo na Lokrunu stráví noc nebo si odtud něco odnese, toho stihne neštěstí. V roce 1798 vláda v Dubrovniku pronajmula ostrov Francouzům a ti z ostrova vypověděli benediktinské mnichy, kteří podle legendy při své poslední mši ostrov prokleli. Kletba začala působit o pět let později, kdy dubrovnická vláda Lokrun prodala soukromým vlastníkům. Jeden z nich přišel o veškerý svůj majetek a druhý se utopil, když silný vítr převrátil jeho loď. Tuto pověru posílil i tragický osud rakouské císařovny Sissy, která tu nějakou dobu pobývala a Maxmiliana Ferdinanda Habsburského (bratr France Josefa), který byl zastřelen v Mexiku. Ten tu zřídil botanickou zahradu s rostlinami a stromy dovezenými z celého světa. Můžete se tu taky vykoupat ve slaném jezírku, zvaném Mrtvé moře. Na ostrově se dá strávit celý den, procházet se v olivovém háji a zpustlé klášterní zahradě, vykoupat se v moři a vystoupat na nejvyšší vrchol ostrova k pevnosti Fort Royal, na jehož výstavbu použil Napoleon kameny z kláštera.

Kromě Lokrunu můžete na půldenní výlet vyrazit třeba do přímořského městečka Cavtat s hezkou promenádou a muzeem jednoho z nejvýznamnějších chorvatských malířů z přelomu 19. a 20. století, Vlaha Bukovaca, který také působil na pražské Akademii výtvarných umění. Nebo se vydejte do Arboreta ve městě Trsteno, kde se nachází krásná zahrada s renesanční vilou, vzácné exotické rostliny a samozřejmě tu nesmí chybět krásné výhledy na moře. V renesanční době bylo toto místo centrem humanistického a kulturního života v okolí Dubrovníku. Oproti jeho ruchu je tady božský klid.

A co říkají někteří místní na to, jak to v jejich městě v posledních letech vypadá? Ceny se tu pohybují jako v západní Evropě. Nejhlavnější atrakce, které jsem zmínila, včetně vstupu na hradby stojí kolem 700 Kč, za jídlo v restauraci utratíte kolem 400 Kč. Umíte-li Chorvatsky tak, že si vás místní spletou se svým krajanem, ceny vám dají nižší. S večerními hodinami si tu člověk připadá jako na nějakém filmovém festivalu, tak luxusně jsou oblečené turistky, které jdou na večeři. „Když jsem byl mladý, chodívali jsme s kamarády každý pátek do ulice Stradun na pivo, ale to už je teď nemožný“, říká majitel penzionu v sousední vesničce Zaton, kde jsme byli s přítelem ubytovaní. „Ti, co žijí v Dubrovníku, mají na všechno třicetiprocentní slevu, na Lokrun se můžou dopravit dokonce zdarma, ale i když bydlíme takhle blízko, nic z toho se nás netýká“. Jeho slova potvrzuje i mladý taxikář, který mě vezl na letiště: „Včera jsem chtěl jít s přítelkyní na večeři, ale když jsme viděli, jak to vypadá ve starým městě, šli jsme jinam. Lidi, co nepracují v turismu, z něj nemají žádný výhody, do ničeho se tu neinvestuje. Všichni chtějí z turistů jen vytřískat rychle peníze“.

Tohle je bohužel daň, kterou s sebou nese masový turismus. Nelíbí se mi to. Tím spíš, že v jednom takovém městě žiju, ale s tím nic neudělám Když se od toho všeho odkloním, přesto mě Dubrovník a jeho okolí fascinuje. Jeho slavná kulturní minulost, tajemství ukryté uvnitř hradeb ve všech těch kamenných domech, mořské sirény, které s měsíčním svitem k sobě lákají zbloudilé noční plavce. Je na světě málo krásnějších věcí než sedět pod středomořskou borovicí, dívat se do dálky na mořský horizont a poslouchat křik cikád. Až tady jsem si uvědomila, že jak magický je odraz měsíce na zčernalé vodní hladině. Úplně obyčejné věci.

Ubytování a doprava

Nejen abysme o něco snížili naše náklady na cestu, ale i kvůli většímu klidu jsme si jako naše stanoviště zvolili vesnici Maly Zaton vzdálenou 8 kilomentrů od Dubrovníku. Pohled na líně pohupující se loďky v zátoce, nedalekou minipláž a borový les bych rozhodně za ruch města neměnila. Autobusy do města odsud nejezdí často, ale dá se to celkem bez potíží zvládnout. Autobusem jsme se dopravovali i do okolních přímořských městeček.

Možná by vás lákalo stejně jako mě prozkoumat i sousední země, když jsou jejich hranice tak blízko. Autobusový spojení do černohorské Budvy nebo Kotoru sice existuje, ale časy odjezdů jsou naplánované až v 11 hodin dopoledne, z prohlídky byste tak moc neměli. Tady to chce pronajmout si auto nebo na místě přespat.