Když do Polska, tak rovnou do jeho nejkrásnějšího města! Jsem předsvědčená o tom, že tím městem je Gdaňsk. Do karet mu hraje i fakt, že leží v nejjižnějším cípu mého milovaného Baltského moře. Za zmínku taky stojí, že v blízkosti Gdaňsku leží největší cihlová budova na světě, křižácký hrad Malbork, a pak taky poloostrov Hel, na kterém se dá ze severu na jih dojít během pár minut chůze. Je tedy jisté, že ty čtyři dny, na které jsem v polovině září přijela, se tu nudit rozhodně nebudu!
Gdaňsk hrál v evropské historii nejen roli prosperujícího hanzovního města, kde vedle sebe žilo několik národností, stál ale i u počátku jejího nejtemnějšího období. Bylo to právě na jeho poloostrově Westerplatte, kde začala druhá světová válka. Vezměme to ale popořádku.
Město bylo až do 14. století centrem slovanské etnické skupiny Kašubů. Po masakru většiny obyvatelstva dobyvačným Řádem německých rytířů se do něj začali stěhovat především Němci. Na začátku 20. století tvořili dokonce 90% zdejšího obyvatelstva. Od roku 1793 byl v rámci Druhého polského dělení Gdaňsk připojen k Prusku. Po skončení I. světové války, namísto toho, aby se město stalo součástí Polska, se z něj díky jeho německé většině stalo na základě usnesení Versaillské dohody Svobodné město Gdaňsk – nezávislý kvazistát pod záštitou Společnosti národů zastupovaný ve vnějších vztazích Polskem. Ve 30. letech začala být s nástupem nacismu polská menšina perzekuována, přičemž německá vláda požadovala přičlenění města k Německu. 1. září 1939 Německo zaútočilo na vojenské cíle na gdaňském poloostrově Westerplatte. Polští vojáci se statečně bránili celý týden, ač byli v menšině. Invazi do Polska už ale dokázat nezabránili. Po válce bylo německé obyvatelstvo vyhnáno a začali se do něj stěhovat polští občané. V průběhu následujících dvaceti let probíhala přestavba značně poničeného města, které se mělo podobat stavu před jeho připojením k Prusku. Město chtělo odkazovat na své holandské, italské a francouzské vlivy, všechno německé mělo být potlačeno. Na začátku 80. let se zde zformovalo protestní hnutí Solidarita, které mělo zásadní podíl na pádu komunistického režimu v Polsku. Její představitel Lech Walesa se posléze stal jeho prvním prezidentem. Tolik tedy stručná historie.
Kostel sv. Kateřiny
Schválně jsem se před cestou nedívala na žádné fotky města a nic jsem o něm nenačítala. Věděla jsem jen, že je tam mají ulici s historickými domky podél řeky, která je svým charakterem podobná kodaňskému Nyhavnu. Myslím si totiž, že pokud člověk ví, co ve městě očekávat a „nakouká“ si ho z fotek, o něco se ochuzuje. Ochuzuje se o ten moment překvapení, jaký mám teď já, když cestou historickým centrem směrem od vlakového nádraží míjím jeden krásnější kostel z červených cihel než druhý. Stát před svatostánkem Sv. Kateřiny a nevědět, kde jsem, opravdu bych si myslela, že jsem se ocitla někde v Holandsku. Tak podobný styl to je. Opodál se nachází bazilika Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie, který patří mezi největší cihlové kostely na světě. Jdu dál a všímám si, že obytné domy nejvýznamnějších ulic jsou zrovna úzké a mají hezky zdobené štíty stejně jako ty amsterdamské. Protože Nizozemí miluju, o to víc mi začíná být tohle město sympatičtější.
Na hlavní třídě Dluga (Dlouhá ulice) už je patrné, že masový turismus se do Gdaňsku i v covidové době vrátil v plné síle. Ulici lemuje jedna restaurace za druhou s italskou, indickou a já nevím jakou ještě kuchyní. Upřímně si myslím, že lidi, kteří na cestách chodí do Starbucksu, by měli být zbaveni práva cestovat, jelikož je evidentní, že nemají k místu, na kterém se nacházejí, žádný vztah. Kde jsou ty proslulé polské pirohy a plněné knedlíčky vařené v páře? Nakonec se přeci jen dočkám, když na samém konci ulice Garbary narazím na restauraci s domácí kuchyní, Familia Bistro. Mezi hosty jsem slyším převažovat místní jazyk, což je vždycky dobré znamení. Dávám si knedlíčky plněné mletým masem se zelným salátem a omáčkou tzaziky a mám co dělat ty tři obrovské knedle vůbec dojíst. Cena? Nějakých 170 Kč.
S plným břichem se vracím na ulici Dluga, která vede k městské radnici a na nejvýznamnější náměstí starého města, Dlugi Targ (Dlouhý trh). Turistické veselí kulminuje právě tady. Z významných památek na tomto místě bych zdůraznila krásnou radnici postavenou v goticko-renesančním stylu. Z její úzké věže se nabízí krásný výhled na město, což ale klaustrofobik jaké já, neocení. Leda, že by na její vrchol vedl výtah, což nevede, takže mám smůlu. Můžu tak alepoň obdivovat Neptunovu fontána z počátku 17. století, která zdobí prostor před budovou zvanou Artušův dvůr. Ten v minulosti sloužil jako významné místo společenského života a setkávání obchodníků.
Na konci náměstí se přes Zelenou bránu dostávám na Dlugie Pobrzeze (Staroměstské nábřeží) známé mi z fotek. Na jedné jeho straně je jeden historický dům hezčí než druhý, na opačné straně řeky je pak moderní výstavba s jednou trendy restaurací vedle druhé. Stojím na mostě a v pozadí historické části ulice mě zaujme zvláštní vysoká konstrukce. Jedná se o jedinečnou technickou stavbu zvanou Žurav. Je to jeřáb ze 14. století, za jehož pomocí se nakládal a vykládal náklad z lodí. Když přijdu až k němu, působí opravdu monstrózním dojmem, jsem jím úplně fascinovaná. Škoda, že se nemůžu podívat dovnitř, objekt se právě rekonstruuje.
Odsud z nábřeží vede ulička Mariacka, která je proslavená obchodníky se šperky z jantaru, který se v okolí hojně těží. Zvlášť ve večerních hodinách působí tohle místo hodně tajemným až strašidelným dojmem. Za okny svítí jen pár světel, prodavači už schovali své stánky s produkty z jantaru a přichází hodina všech těch bytostí a příšer, které jsou vyobrazené na chrličích.
Ulice Mariacka 
Co je taky na Gdaňsku skvělé jsou místní kavárny. Člověk tu v historické části najde spoustu osobitých míst s tlumenými světly, žádné sterilní hipsterské podniky, které postrádají jakýkoliv genius loci. Nakoukla jsem do několika z nich, ale každý večer jsem trávila jen v jedné, kde se mi natolik zalíbilo, že jsem jí už nechtěla měnit. Jmenuje se Kawiarnia Filmowa „W Starym Kadrze“ (ul. Lawendowa 2/3) a kromě toho, že tu mají skvělý rooibos, nejrůznější nápoje z káv (třeba takové latte, do kterého je přidaný sirup brownie a chilli) je tady miniaturní kino, ve kterém promítají starší filmy.
Moje nejoblíbenější kavárna 
Při procházce od vlakového nádraží ke kostelu Sv. Kateřiny zákonitě narazíte na pekárnu Pellowski, kde vám ze všech těch pečených sladkostí bude přecházet zrak. Pohled na všemožné ovocné koláčky, dortíky s želatinou a ovocem, pocukrované rohlíčky a sušenky mě rozhodně nenechal chladným a nestalo se, že bych prošla kolem a něco si nekoupila. Hodně populární jsou tu taky koblihy, mají tady dokonce speciální „koblihárny“, kde se neprodává nic jiného. Oproti nám mají mnohem více druhů a bývají ještě potřené polevou.
Gdaňsk je také městem muzeí. V muzeu 2. světové války strávíte minimálně půl den, nedaleko se pak nachází muzeum hnutí Solidarita. Když toho nebudete mít dost, zamiřte do muzea Jantaru nacházející se v budově, která před staletími sloužila jako vězení. Nesmím zapomenout ani na Námořní muzeum.
Pokud se vydáte na procházku do zeleně vně starého města, za hlavním nádražím je kopec Góra Gradowa, na kterém byly v 17. století postaveny bašty mající za úkol chránit město od západu. Vidíte odsud všechny ty věže kostelů a radnice, chapadla přístavních jeřábů už působí méně romantickým dojmem. Když nasednete do tramvaje 4, 6 nebo 8 do hodiny vás zaveze na pláž. Tím se rozhodně nemůže pochlubit každé město. Už se i tak těším, až projedu prozkoumat jeho okolí. O tom ale v příštím článku!
Pohled na město z kopce Góra Gradowa
Na kopci Góra Gradowa 
