O existenci „Ostrovů západních mužů“ jsem nevěděla do doby, kdy Irča vyslovila přání je zahrnout do našeho itineráře. Neměla jsem moc chuť se sem vydávat, přišlo mi, že v jižní částí Islandu je i tak dost míst na objevování. O co bych se ale ochudila, místo je to přenádherné! Ocení je hlavně fandové papuchalků, ostrovy jsou totiž jejich hnízdištěm a v létě jich tu můžete spatřit stovky. Jediným stálým obydleným ostrovem je Heimaey ležícím 12 kilometrů od jižního pobřeží Islandu. A právě tam se nacházíme druhý den naší cesty. Boty ze včerejška mám stále mokré, jestli mi dnes promoknou i ty náhradní, nevím, co budu dělat. Pršet má ale začít až ve dvě hodiny odpoledne, nemá tak cenu ráno ztrácet čas!
Praktické okénko pro případ, že jste nečetli článek Island den 1:
Jízdní řád trajektu z přístavu Landeyjahöfn na ostrov Heimaey: https://herjolfur.is/en/
Jízdenky si lze zakoupit online, v září mimo hlavní turistickou sezónu jsme si je zakoupily až na místě.
Parkování je v přístavu přístav Landeyjahöfn zdarma.
Cena pro osobu za jednu cestu trajektem: 2000 ISK
Ubytování v Heymaey – Guesthouse Árný: https://www.arny.is/
S ostrovy se pojí poměrně zajímavá historie. Jejich prvními obyvateli byli nejspíše irští otroci, kteří sem uprchli před svým trýznitelem z východu Islandu. Odtud jejich název. V 17. století tu řádili maročtí a alžírští piráti pod vedením Holanďana Jana Janszoona van Haarlema. Unesli 242 místních obyvatel s vidinou výkupného od dánského krále. Než ho po letech vyplatil, většina rukojmích zemřela nebo se přidala k pirátům a ženy byly prodány jako konkubíny. Na ostrov se vrátilo jen 13 lidí.
Drama se na Heimaey odehrávalo i v nedávné historii. V lednu v roce 1973 se v noci kousek od města na ostrově vytvořila prasklina, ze které začala tryskat láva. Všichni obyvatelé museli být evakuováni a jen díky tomu, že bylo ten den špatné počasí a rybářské lodě byly v přístavu, se to podařilo během několika málo hodin. Na ostrově zůstali dobrovolníci, kteří se snažili zachránit, co se dalo. Průlom přišel až s nápadem vědců hasit lávu mořskou vodou a tím odklonit její postup k přístavu směrem na volné moře. Metoda se ukázala jako úspěšná a tak se zabránilo největší katastrofě. V průběhu pěti měsíců se z útrob země vyvalilo 30 miliónu tun lávy a tefry. Po pěti měsících erupce skončila a obyvatelé se mohli začít vracet zpět a obnovovat své poničené domovy. „Díky“ erupci mají ostrované o dva kilometry čtvereční větší plochu a novou sopku.
Pro bližší představu o těchto událostech můžete navštívit místní muzeum Elheimar (https://www.eldheimar.is) Připomíná je také sloup u hřbitova, který znázorňuje, kam až sahal vulkanický popel. Hlavním symbolem je ale asi kostelík Landakirkja, ve kterém se stal bez nadsázky zázrak. V březnu se v něm sešlo 175 věřících, kteří se přišli pomodlit za záchranu ostrova a kostela, ke kterému se nezadržitelně blížila láva. Ta se skutečně zastavila jen pár metrů před budovou.
Samotné městečko je poměrně nezajímavé, byly jsme překvapené, že se v něm nachází i dost domků, které působily na Island dost zuboženě a umístily bysme je někam do východní Evropy.
To, kvůli čemu se sem ale vyplatí jet, jsou neskutečně krásné útesy v severozápadní části ostrova. Vystoupaly jsme na jejich nejzápadnější výběžek, jehož vrchol se halil do mlhy. V září jsme tu už neočekávaly žádné papuchalky, přesto nám jich několik prolítlo nad hlavami. Místní tady mají zvláštní zvyk. Po soumraku jsou mláďata zmatena ze světel pouličních lamp a nalétavají na ně. Děti je pak na ulicích sbírají, dávají do krabic a druhý den vypouštějí ven. Nejraději tuto záchranou akci provádějí na trajektu směřující na Island, kdy ději za asistence rodičů vypustí mládě na otevřené moře. Jen doufám, že to nemá stejný efekt jako u nás vypouštění kaprů zpátky do vody. 🙂
Nevěřila jsem svým očím, když jsem zpozorovala jeden ze sousedních ostrovů. Znáte ho jistě z fotek jako místo, kde se nachází nejosamělejší dům na světě – uprostřed něj stojí jediný domek. V minulosti sloužil jako základna pro odchyt papuchálků, nicméně je už 90 let neobydlen. Netušila jsem, že je právě tady a já se na něj dívám! Jmenuje se Elliðaey, když by vás to zajímalo. 🙂 Je to neuvěřitelné, ale nejmladší z ostrovů na Vestmanech, Surtsey, vznikl mezi léty 1963 až 1967 vulkanickými erupcemi.
Když sejdete zpátky dolů z útesů, vydejte se směrem na jih podél pobřeží. Z druhé strany budete mít golfové hřiště. Je to sice překvapivé, ale Islanďané jsou velkými fandy golfu a hřišť tu najdete bezpočet. O ten ale teď nejde. Právě odsud uvidíte proslulou sloní skálu, čedičový útvar připomínající slona s chobotem ve vodě. A divoký oceán a další ostrůvky Západních mužů.
Musím říct, že mlhavé počasí tady mělo něco do sebe. Úplně mi to k místnímu prostředí sedlo a líbilo se mi víc, než když by bylo vše ozářené sluncem.
Přeci jen ale začalo zlehka pršet a my zamířily do záchranné stanice pro papuchalky a běluhy: www.belugasanctuary.sealifetrust.org/en Roztomilých ptáčků tu bylo naštěstí jen pár, nachází se tady i expozice věnovaná podmořskému světu. To, abyste za ten drahý peníz, které tady necháte, neměli pocit, že jste ušli deset metrů a je konec. Peněz jsem přestala litovat ve chvíli, kdy jsme přišly k bazénu s velrybami. Běluhy jsou nádherná, bílá stvoření, a když k nám neustále připlouvala a odplouvala jedna z nich, měla jsem pocit, že se jedná o výjev z vesmíru. Mají tady dvě samičky, které sem přicestovaly ze zábavního parku v Shangai – Little Grey a Little White.
Pokud chcete návštěvě ostrova věnovat jen pár hodin času, i to bude dostačující. Útesy, které jsme navštívily spolu s pobřežím, jsou jen půlhodinu chůze od přístavu, přibližně během čtyř hodin si je stihnete projít.
zázračný kostelík, před kterým se zastavila láva
