Je to asi k nevíře, ale stále je možné najít v Čechách oblasti, ba celá pohoří, která leží mimo zájem mas pěších turistů, cyklistů a příznivců Disneylandů vybudovaných v přírodě. Jedním z těchto míst jsou Novohradské hory. Celá oblast byla po roce 1948 uzavřeným hraničním pásmem, což sice mělo za následek zánik desítek obcí a vylidnění oblasti, na druhou stranu díky tomu je to kraj s nejzdravější přírodou u nás. Nic se tu nestavělo, neprobíhaly tady žádné hospodářské aktivity a doteď je to takový zapomenutý kout Čech. Snad to tak zůstane. Přehled mých oblíbených míst Novohradek pokračuje.
Žumberk
Tahle tvrz z konce 15. století a její rybník je mým snad vůbec nejzamilovanějším místem v celé oblasti Novohradských hor. Ve své době byla přestavěna do podoby renesanční vily v italském stylu napodobující středověkou tvrz. Na počátku 17. století přestala plnit účel sídla šlechty a přeměnila se v hospodářský statek.
V interiéru tvrze s pěti zachovalými baštami si můžete prohlédnout výstavu jihočeského lidového malovaného nábytku, ukázky skla, keramiky a dalších exponátů. Venku je množství krásných vyřezávaných objektů přestavující jednotlivá znamení zvěrokruhu od česko-rakouských řezbářů, na jedné takové soše zobrazující berana a jakousi pannu můžete u rybníka posedět. Nebo na lavičce pod jabloní, když jí osvětlují poslední paprsky zapadajícího slunce. Je to místo s krásnou atmosférou a při své návštěvě Novohradských hor ho nikdy nevynechám.
Kde se dobře najíst: restaurace v penzionu Marie
Trasa: od Pohoří na Šumavě na horu Kamenec
Délka: 10 km, nazpátek se jde tou samou trasou
Tvrz Žumberk a tuhle oblast mám z celých Novohradek vůbec nejraději. V zapadlé vísce, kde po uzavření hraničního pásma v roce 1948 zbylo jen pár domů a částečně zbořený kostel, končí silnice. Odtud se už jen po cestě dostanete pěšky po pár kilometrech do Rakouska, což je moc hezká procházka sama o sobě, protože vede skrz horské louky.
Krásná trasa vede po zelené k nejvyšší hoře Novohradských hor, kterou je Kamenec (1072 m). Začátek trasy vede podél zvlněných luk. Právě takovou krajinu mám na horách vůbec nejradši – nebaví mě chodit celý den jen lesem, to je dost nuda.
Asi po třech kilometrech, na úpatí Kamence, narazíte na nádherný asi 30 metrů vysoký zerav, jehož stáří je víc než dvě stě let. Strom původem pocházející ze Severní Ameriky zde někdo vysadil před domem v dnes již zaniklé vísce. Zbytky domu jsou tu dodnes patrné, a tak je zerav připomínkou osídlení této nejjižnější výspy Čech. Odtud je to na Kamenec už jen nějaký 1,5 kilometru stoupání lesem. Vyhlídka z něj není, ale i tak stojí za to dojít až sem.
památný zerav 
Trasa: kolem Žofínského pralesa
V minulém článku jsem psala o Hojnohradském pralese jako o jednom z nejstarších chráněných území ve Střední Evropě. Prvenství má ale ten Žofínský založený Jiřím Františkem Buquoyem. Tento učenec, matematik, filosof a podivín v jedné osobě byl také náruživým lovcem, a tak si nechal postavit asi kilometr od začátku pralesa, lovecký zámeček Žofín, pojmenovaném po své manželce Žofii. Dnes si tady jeho podobu můžete prohlédnout jen na fotkách. Za socialismu totiž byl k dispozici Pohraniční stráži, kdy postupně devastoval, v 80. letech pak zcela vyhořel. Kousek od místa, kde stával je teď penzion Lesovna Žofín. Je odsud krásný výhled na okolní mírně zvlněnou krajinu a okolní lesy, šlechtic si rozhodně nevybral špatné místo pro jednu ze svých rezidencí.
Hlavně je odsud ale krásná procházka lesem podél potoka Černá ke klauzuře budované k zadržování vody a jejímu vypouštění v době plavení dřeva zvané Zlatá Ktiš. Pár lidí se tu koupalo a byl tu naprostý klid. Odtud jsme pokračovali po neznačené cestě až k hranici Žofínského pralesa, na rozdíl od toho Hojnohradského, kterým vede naučná stezka, se tady ale můžete procházet jen kolem jeho obvodu. Přiznám se, že tahle část procházky mě moc nezaujala, neviděla jsem nic moc zajímavého a tak jsme se brzy zase vrátili po asfaltce zpátky do Žofína.
Pokud sem jedete autem, můžete jím projet až přímo k penzionu nebo auto nechat v obci Černé údolí a procházku si tak po zelené prodloužit. Nejkrásnější část cesty je ale stejně ta, která vede ke Zlaté Ktiši.
V penzionu vaří jen pro své hosty, přibalte tedy svačiny s sebou.
České Velenice – Gmünd
V druhé polovině 19. století byly České Velenice důležitým železničním uzlem spojujícím Vídeň s Prahou a Plzní. Vybudování železničních dílen a opraven sem přilákalo spoustu pracovníků. Dnes je přirozenou hranicí mezi Českem a Rakouskem řeka Lužnice. Při návštěvě obou měst mě nejvíc baví pozorovat ten markantní rozdíl. Zatímco v České Velenici žije početná skupina naší romské menšiny a k vidění tady není zhola nic, sotva přejdete lávku nad Lužnicí, projdete zemí nikoho kolem nádraží úzkokolejek a do centra Gmündu už míjíte jen samé upravené domky se sterilně vypadajícími zahrádkami. Jeho podlouhlé náměstí s hezkým radničním domkem uprostřed, několika renesančními domy a přilehlou zahradou místního hradu tvoří veškerou parádu města. Protože jsem ale až sem, do rakouského města došla z Čech pěšky, působí to tady na mě exoticky vábivým dojmem. Nejintenzivnější byl ten pocit během mé první návštěvy v roce 2020, kdy jsme získávali první zkušenosti s lockdowny a cestování bylo víc než obtížné. Vkročit sem bylo jako příval čerstvého vzduchu, byla jsem totiž v dalekém „zahraničí“!
