Tulipány, dřeváky, sýry, větrné mlýny, krávy pasoucí se na zelených pastvinách, města protkaná vodními kanály – snad žádná jiná země nemá tolik charakteristických znaků jako je Holandsko. Města jsou tu vypulírovaná, kanály kolem pastvin rovné jako pravítko, na první pohled by se tak mohlo zdát, že Holanďané jsou pěkní puntičkáři, kteří musejí mít všechno dokonale úhledné. Není tomu tak, lidé jsou tu uvolnění, neformální a hluční. Na téhle zemi je skvělé, že se všude dostanete během chvíle pohodlně vlakem. I když chcete být usazení celou dobu pobytu třeba jenom v Amsterdamu, nic vám nebrání v tom, podnikat z něj jednodenní výlety. Přináším vám několik tipů na má oblíbená místa.
Delft
Bez nadsázky nejpodmanivější holandské město. Pokaždé, když se procházím jeho ulicemi lemované tichými kanály a renesančními domy s vysokými štíty, připadám si tady jako v nějakém jiném, laskavějším světě. Jako by se tady člověk vrátil o několik století zpátky do doby, kdy tu působila slavná delftská malířská škola s jejím nejvýznamnějším představitelem Janem Vermeerem, autorem obrazů jako je Mlékařka nebo Dívka s perlou. Umělci této školy se zaměřovali hlavně na interiérovou malbu, v jejich díle jsou často hledány počátky impresionismu. Ve Vermeer Centrum Delft si můžete prohlédnout reprodukce obrazů rohoro umělce, seznámit se s jeho životem a metodou, kterou používal.
městská radnice 
Nieuwe kerk
klášterní zahrada 
Prinsenhof
Oostpoort 
Středobodem města je náměstí Markt s renesanční radnicí a kostelem Nieuwe Kerk, ve kterém jsou pohřbeni členové královské rodiny. Vlastně oba hlavní kostely Delftu mají hodně zvláštní atmosféru. Ten druhý, Oude Kerk je charakteristický svojí sešikmenou věží. Sousedí s kouzelnou klášterní zahradou, kde bych na lavičce ve stínu zdejších stromů mohla strávit hodiny. Ač je to místo s neuvěřitelně konejšivou atmosférou, psaly se tady dramatické dějiny. Komplex Prinsenhof naproti zahradě sloužil jako sídlo nikoho menšího než Viléma Oranžského – organizátora boje nizozemských provincií proti španělské nadvládě. Roku 1584 se stal hlavou Spojených provincií nizozemských, ale v téže roce právě v těchto místech na něj spáchal atentát fanatický katolík. Ve zdi schodiště dokonce ještě dnes můžete vidět vražedné kulky. Dnes je z komplexu muzeum věnované této osobnosti, které Holanďané přezdívají „otec národa“, dále pak Vermeerovi a dalším významným delftským rodákům.
Proslulá po celém světě je delftská keramika. V 17. století se místním řemeslníkům podařilo napodobit čínské výroby, které se sem dostávaly díky čilému obchodnímu ruchu. Vznikla tak nezaměnitelná keramika s bílým střepem a ručně malovanou modrou malbou. Když přijdete na náměstí Mark z levého rohu směřujícím k radnici, narazíte na starožitnictví, kde jsou mimo jiné k dostání dlaždičky staré třeba dvě stě let.
Při žádné svojí návštěvě Holandska si návštěvu Delftu nenechám ujít. Nebýt toho, že se v 19. století ekonomicky propadl mezi bezvýznamná provinční města a unikl tak modernizaci, jeho pohádkový genius loci by byl nejspíš navždy ztracen.
Větrné mlýny v Kinderdijk
Holandsko, to jsou vodní kanály, cihlové domy a větrné mlýny. Ryhle stavby vyrůstající jako hříbky z rovinaté krajiny mě naprosto fascinují. Jestli jste jejich takový fandové jako jsem já, vydejte do Kinderdijk, oblasti vzdálené asi 12 kilomentrů od Rotterdamu. V soutoku řek Nieuwe Maas a Lek tu bylo v roce 1740 vybudovaných 19 mlýnů, které jsou dnes na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Jsou největší autentickou skupinou větrných mlýnu na jednom místě. Vstup je do areálu zdarma, zaplatíte jen za prohlídku interiérů některých mlýnů. Z centra Rotterdamu ze zastávky u Erasmovského mostu se sem dostanete pohodlně trajektem č. 21. Nebo pak autobusem č. 489 ze zastávky Kralingse Zoom.
Skansen Zaanse Schans
Podstatně blíže Amsterdamu se nachází další soustava větrných mlýnů ve skansenu Zaanse Schans. V 60. letech se tu ke třem už existujícím mlýnům přemístilo několik dalších, vybudovala se malá vesnička s křiklavě barevnými domky a holandská vesnická idyla byla na světě. V jednom z domů je muzeum dřeváků, najdete tu řemeslnické dílny, sýrárnu s obchodem nebo třeba výrobnu čokolády. Do areálu je vstup zdarma, platí se jen při vstupu do mlýnů a do muzea hodinářství.
Enkhuisen
Tohle už je trochu jiné Holandsko. Když končil můj několika měsíční dobrovolnický pobyt v Rotterdamu, dala mi vedoucí projektu jako dárek na rozloučenou jednodenní vlakovou jízdenku, která platila pro celou zemi. Doporučila mi, abych navštívila právě Enkhuisen. Když jsem tu vystoupila z vlaku, dýchla na mě pravá severská atmosféra. V přístavu kotvily desítky lodí a foukal osvěžující větřík. Enkhuisen ale vlastně není přímořským přístavem, ač se to při pohledu na mapu tak zdá. Volný přístup k moři mu zamezilo vybudování přehrady Afsluitdijk, před tím ale patřil k významným přístavům Východoindické společnosti. Vodní plocha, na kterou se díváte, je IJseelské jezero. Je tu zachovaná část hradeb a věž Drommedaris, která chránila vjezd do města. Oblíbený je také skanzen Zuiderzeemuseum.
Holanďané jsou už po staletí mistři v přetváření krajiny a jejímu praktickému využití. Hráz Houtribdijk s téměř třicetikilometrovou silnicí spojující Enkhuisen s protějším městem Lelystad měla sloužit jako ohraničení jezera, jehož jižní část (to znamená asi 40% jeho plochy), měla být vysušena. Naštěstí ale bylo od tohoto záměru z ekonomických a ekologických důvodů opuštěno.
Hrozně ráda se procházím na severní straně města kolem břehů jezera, kde je i pláž. Sedíte na dece obklopeni zelení, do zad se vám opírají paprsky slunce, Holanďané v dálce brázdí na lodích vody jezera a vám dojde, že vám vlastně nic nechybí.
Utrecht
Když bych si měla vybrat, kde budu v Holandsku žít, zvolila bych si Utrecht. Má půvab typického holandského města se vší romantikou, která je s ním spojená, a zároveň dynamiku místa kypícího bujarým studentským životem. Je tu totiž největší nizozemská univerzita založená roku 1636.
Utrecht měl svůj velký význam už ve středověku, kdy byl duchovním centrem země. Roku 1579 tu byla ustanovená Utrechtská unie, která spojila sedm nizozemských provincií v boji proti Španělům.
V tomhle městě není kam se ztratit. Z nádraží jsem se nechala nést davem do pěší zóny plné obchodů, která mně zavedla k vodnímu kanálu protékajícím centrum města. Nebyla jsem tady ani půl hodiny a už jsem byla okolím okouzlená.
Náplavky u centrálního kanálu slouží obyvatelům bydlícím kolem něj jako zahrádky. Ze sklepení jejich domů vedou chodby vedoucí přímo k vodě. Někteří tyto prostory využívají jako svůj ateliér, někdo jako společenskou místnost. Má to neskonalý půvab.
Blížila se hodina, na kdy jsem měla domluvenou schůzku Levienem z Couchsurfingu, který mi měl na jednu noc poskytnout střechu nad hlavou. Podle fotek, které měl na profilu, si ho nešlo splést – byl to blonďatý sympaťák s téměř průsvitnou pletí. Zašli jsme na večeři do tapas baru přímo na náplavce v centru.
Dozvěděla jsem se od něj, že pracuje jako manager v jedné obchodní firmě. Měl toho dost nacestováno, nejvíc se mu líbilo v Gruzii, kde strávil několik týdnů v horách. Studoval v Číně, před dvěma měsíci se vrátil a Ameriky a už mu začalo chybět cestování. Všechno tohle vyprávěl nezúčastněným pohledem, jako by se jednalo o zcela běžnou věc. Ptám se ho, co se mu na Holanďanech nelíbí: „What I don´t like about Dutch is that many of them do not have manners. For example when they are abroad in a restaurant and they see on a menu something that sounds strange or unusual they start laughing and make some harsh jokes.“ Myslím, že mluvil o skupinkách mladých mužů podnikající společné razie. Takové, když člověk chvíli pozoruje, má jasný důkaz o tom, že je člověk z opice.
Levien bydlel na samém okraji města v jedné z těch budov, kde sklo tvoří asi 70% její plochy. Vždycky jsem napjatá, tak to u mýho hostitele nebo hostitelky bude vypadat, zvlášť po tom, co na mě dvakrát čekal takový binec a špína, že jsem měla sto chutí se otočit a jít si shánět hostel. Tohle ale naštěstí nebyl ten případ – Levienův byt bal zřejmě ten nejuspořádanější, jaký jsem kdy viděla. Z prostorného obýváku byl výhled na okolní „divokou přírodu“ – louku s pasoucími se koňmi a ovcemi. Jeho druhá stěna byla celá prosklená, a protože hned naproti stál další dům, sousedé museli vědět i to, co má ten druhý k večeři. Že v oknech na severu Evropy chybí záclony, na to jsem si už celkem zvykla, ale vědomí, že kdokoli může sledovat každý můj pohyb prstu u nohy, mi přijde až moc. Leviena moje pochyby neznejistily: „I do not mind that anybody can see me because I do not do anything weird„. Nic podivnýho nedělá doma asi většina lidí, ale měla jsem dojem, že pocit soukromí je jedna ze základních potřeb člověka žijící v západní civilizaci. Pak to ale z něj konečně vypadlo: „Actually, once I was working on my computer and suddenly I noticed that the guys living at the opposite building are watching a porn“. No prosím, pak že tady nikoho nezajímá, co dělají jeho sousedi.
Jestli máte na Utrecht dva dny, jako jsem měla já, dopručuju vydat se na nějvětší holadnský zámek De Haar, postaveném, jak jinak, z červených cihel.
Holandsko miluju, zoufale by mi ale tady za chvíli začala chybět příroda – kopce, lesy, skály. Až tady jsem si během pětiměsíčního pobytu v Rotterdamu uvědomila, co pro mě tohle všechno znamená. Holandsko je krajina obchodníků, kde si přírodní živel lidé zkrotili k obrazu svému.
Při procházce na jedné z náplavek v Utrechtu jsem si všimla nápisu na kusu dřeva zavěšeném na zdi: „May all travellers find happines wherever they go. Without any effort. May they accomplish whatever they visit. And may they safely return home. May they be joyfull united with their relatives.“ Amen.
