Je to asi nejkrásnější část vinařské Moravy. Jemně zvlněná krajina osazená lány vinné révy, vesnice do jejichž vinných sklípků se sjíždějí lidé z celé země, a kapličky s výhledy do dalekého okolí. Jediné pohoří široko daleko – Pavlovské vrchy táhnoucí se 11 kilometrů od Novomlýnských nádrží do Mikulova – protíná celou oblast jako pravěký ještěr. A pak ten nádherný Lednicko-valtický areál, který dostal přízvisko „zahrada Evropy“ a nedaleké město Mikulov a Svatým kopečkem, ze kterého je snad jeden z nejkrásnějších pohledů na západ slunce. Strávila jsem tady čtyři kouzelné dny a rozhodně jsem tu nebyla naposled.
Zámek Lednice
Je to snad nejkrásnější zámek v zemi. Obklopuje ho rozlehlá francouzská a anglická zahrada, jejíž zadní část je ohraničená štíhlou věží minaretu. Lednice byla postavená jako letní venkovské sídlo Liechtenstejinů, jejichž rod byl jinak usazený ve Valticích. S přestavbou původní středověké tvrze na renesanční zámek se započalo už koncem 16. století. Od druhé poloviny 18. století se na úpravách projevoval obdiv k francouzské klasicistní architektuře.
Zásadní význam pro současnou podobu zámku měla cesta knížete Aloise II. v roce 1835 do Velké Británie, kde měl jakožto vedoucí diplomatické delegace oficiálně oznámit Vilému IV., že novým rakouským císařem se stal Ferdinand I. Knížeti Anglie učarovala a rozhodl se, že Lednici dá po vzoru tamních aristokratických sídel, neogotický charakter. Povolal si k tomu architekta Georga Wingelmüllera, kterého poslal s tímto záměrem na studijní cestu do Anglie. Kromě celkové přestavby Lednice navrhl i skleník s litinovou konstrukcí, který je napojen přímo na zámek. Alois II. si ale nové podoby zámku příliš neužil, zemřel jen měsíc po dokončení přestavby v roce 1858.
Zámek přišel o svá nejcennější umělecká díla během 2. světové války, díky ale soupisům inventáře z 2. pol. 19. století se podařilo rekonstruovat část prostor do podoby, jakou měly v tomto období. V sálech Lednice se svého času scházela při slavnostních příležitostech šlechta z celé Evropy, nahlédnout do nich můžete během prvního prohlídkového okruhu. Fascinovaly mě hlavně dřevěné kazetové stropy a vřetenového schodiště v knihovně vyhotoveného ze dřeva jediného dubu, a pak taky rytířský sál s žebrovou klenbou a dřevěným ostěním s gotickými motivy.
Vedle Lednice se nacházejí rozlehlé barokní konírny, kterým se pro svou grandióznost přezdívalo „zámek koní“. Po pádu komunismu, kdy sloužily jako sklad zemědělských potřeb nebo vysokoškolská kolej se je podařilo dostat z havarijního stavu a dnes slouží jako multifunkční prostor, kde se konají různé kulturní a společenské akce. Navštívit tu můžete trvalou expozici Krajinou zahrad, zaměřující se na historii a proměny této oblasti.
Zámek obklopuje nádherný francouzský a anglický park, do kterých je vstup zdarma. I jejich podoba procházela vývojem – francouzská část získala svou podobu až v roce 1870, zatímco část na sever od zámku vznikla už v 16. století.
V 18. století bylo v módě vše orientální, ať už se jednalo o Čínu, Japonsko nebo islámský svět. Zahrady obklopující šlechtická sídla tak obsahovaly stavby odkazující na tyto exotické krajiny. Aloisi I. byla inspirací jeho cesta po západní Evropě, především pak královská zahrada v Kew u Londýna, kde se nadchl pro myšlenku vystavět v lednickém parku dnes již neexistující stavby a minaret s vyhlídkovou plochou, odkud je prý za dobré viditelnosti vidět Svatoštěpánský dóm ve Vídni. Pokud se k němu vydáte pěšky, ujdete asi tři kilometrový okruh kolem Zámeckého rybníka. Romantičtější aternativou je vydat se od tzv. maurské vodárny loďkou nebo koňským povozem.
Loďkou se po Dyji můžete vydat taky na 2,5 kilometru vzdálený Janův hrad. Ani v jeho případě se nejedná o žádnou středověkou stavbu, tento lovecký zámeček jen má budiť dojem zříceniny a za jeho vznikem opět stojí Alois I. Své jméno nejspíše získal na počest Jana I. z Liechtensteinu, který kolem roku 1370 získal Lednici do majetku rodu.
Trasa na kole: Lednicko-valtický areál
Krajina s centry lednického a valtického zámku byla rodem Liechtensteinů utvářena po dobu 600 let. Prvním krajinářským zásahem do krajiny bylo založení rybníků k chovu ryb na přelomu 14. a 15. století. Barokní doba byla charakterizována budováním dlouhých alejí, které se prstencovitě rozbíhají z Valtic. Dnešní podoba areálu pochází z období klasicismu a romantismu, kdy bylo moderní budování saletů – drobných staveb s převážně estetickou funkcí.
Lednicko-valtický park je tak rozsáhlý, že je příjemnější pronajmout si v Lednici nebo ve Valticích kolo a celý ho objet. Tím, že je všude rovina, se jezdí příjemně, jen malý kus cesty vede po silnici, většinou drandíte po širokých lesních cestách.
Po zastávce u Janova hradu byl prvním saletem na naší cestě z Lednice Apollonův chrám, který byl koncipován jako vyhlídkové místo na Lednickými rybníky. Ty jsou významným ptačím hnízdištěm a migrační zastávkou tažných druhů. V jeho okolí je několik pozorovatelen pro ornitology.
Jedním z nejvýznamnějších saletů je chrám Tří Grácií. Jedná se o kolonádu, před kterou stojí sousoší bohyně Artemis, Athény a Afrodíté. V jeho prostorách je k dispozici občerstvení, za rohem si pak ve stánku můžete dát i něco k jídlu.
Od Tří Grácií vedla dál po červené k další zastávce, kapli sv. Huberta, podle mého asi nejhezčí část trasy. U této novogotické stavby se na sv. Huberta 3. listopadu každoročně zahajoval slavnostní hon.
Krásný je taky triumfální oblouk s názvem Rendez-vous. Před vybudováním kaple sv. Huberta začínaly hony právě před tímto klasicistním loveckým zámečkem, končily pak u Janova hradu.
Hraniční zámeček je asi nejpompéznější stavbou v celém areálu, odkud je hezký výhled na rybník. Nápis na atice Zwischen Österreich und Mähren (Mezi Rakouskem a Moravou) odkazuje na skutečnost, že pro Liechtensteiny neexistují hranice. V prostorách zámečku je i restaurace a vůbec je to místo, kde se člověk rád zdrží déle, než jen na pár minut na zběžné obhlédnutí stavby. Praktickou funkci má i nedaleký Rybniční zámeček nad Prostředním rybníkem, který sloužil jako místo, kde se shromažďovala vrchnost před lovem ptáků, později jako hájovna a byt zahradníka.
Co jsme už nezvládli vidět, ale na své cestě po areálu byste to určitě neměli vynechat, je pamětní Kolonáda vybudovaná na jeho nejvyšším místě jako rodový památník.
Mikulov
Malebné město vklíněné mezi kopce – na jednom z nich byl postaven hrad, hned na protější, Svatý kopečkek, vede jedna z nejstarších křížových cest na našem území. Na severu je zase Kozí vrch, kde už v 15. století byla vybudovaná dělostřelecká tvrz na ochranu města, Kozí hrádek. Ve 30. letech minulého století na něm byla vybudovaná vyhlídka, ze které je parádní výhled na červené střechy městského centra se světským hradem na jedné straně a jeho duchovní protiváhu, Svatý kopeček.
Náměstí se pyšní Morovým sloupem, domem U Rytířů s renesančními sqrafity a poměrně zvláštní stavbou – Dietrichsteinsou hrobkou, která zde vznikla z původního kostela s napodobeninou Svaté chýše z italského Loreta. Po velkém požáru, který zničil velkou část budovy, byla přestavěna na hrobku rodu Dietrichsteinů, kterým od 16. století až do roku 1945 Mikulov patřil. Díky nim se z provinčního městečka stal jedním z hlavních kulturních a duchovních center Moravy. Jen je trochu zvlášní, když si s kamarádkou řeknete, že se sejdete „u hrobky“. 🙂
Díky vstřícnému přístupu vrchnosti a jeho výhodné obchodní poloze na trase z Vídně do Brna byl také Mikulov centrem moravský Židů, kteří sem přicházeli už od poloviny 15. století, kdy byli vypovězeni z Dolních Rakous a Vídně. V první polovině 19. století zde Židé tvořili dokonce 42% veškerého obyvatelstva. Po 2. světové válce se jich vrátilo jen pár, židovská komunita tak zanikla a s ní i židovské město, které se rozléhalo po levé straně od hradu až ke Kozímu vrchu. Páteří této oblasti byla Hlavní ulice, dnes pojmenovaná Husova. Dochovalo se pouze několik objektů – např. jedna ze synagog, ve kterém je nyní muzeum, a především jeden z největších a nejstarších židovských hřbitovů u nás čítající 4 400 náhrobků, z nichž nejstarší je z roku 1605. Ve městě žil 20 let Jehuda Loew ben Becalev, zvaný Maharal, který podle legend stvořil Golema. Dva roky v Mikulově také strávil Alfons Mucha.
Židé nebyli jedinou minoritou, která byla v tomto městě z hospodářských důvodů vítána. Kromě nich to byli taky novokřtěnci, neboli anabaptisté, habáni – protestantská sekta, jejichž početná komunita zde našla azyl do Bílé hory, po které měli na výběr buď přestoupit na katolickou víru nebo odejít ze země.
Zdejší hrad je obklopen nádhernou zahradou ve stylu italského baroka. Je otevřená do pozdně večerních hodin a není nic krásnějšího, než tu sedět na lavičce po soumraku a poslouchat tryskající vodu z fontány.
V interiéru hradu toho z jeho původního mobiliáře mnoho nezbylo. Dvakrát ho totiž zachvátil rozsáhlý požár, jeden v roce 1719, kdy se rozšířil z židovské čtvrti a druhý na konci 2. světové války, který zámek téměř celý zpustošil. V 50. letech začala jeho kompletní rekonstrukce. Jedním z míst, které požáru unikly, je sklep s obřím sudem na víno z 16. století., a pak ve své době jedna z evropských nejvýznamnějších knihoven čítající 10 000 svazků. Na ní měla zase zničující vliv třicetiletá válka, kdy švédští vojáci odvezli jejich značnou část do Švédska. V zámku sídlí Regionální muzeum v Mikulově, které zde vytvořilo několik expozic.
Nebyl by to Mikulov bez Svatého kopečku. Původně se to tady jmenovalo Tanzberg, Taneční vrch, na který se místní chodili veselit hlavně o filipojakubské noci. Ty radovánky zřejmě ležely v žaludku místnímu duchovenstvu a tak ihned po překonání morové epidemie v roce 1622 na něm nechal kardinál vystavět kapli sv. Šebestiána na vyjádření díků a sousední zvonici. Poutě se tady konají dodnes, a sice vždy první neděli v září. Hodně místních sem chodívá posedět na západ slunce, který je tu mimořádně působivý. Je to ale taky velice cenná přírodní lokalita. Nachází se tady asi 400 druhů rostlin, z nich 31 jsou zvláště chráněné a 20 chráněných živočichů.
Pokud se budete chtít v parném létě trochu zchladit, můžete se vydat za Kozím vrchem dál na sever, kde se pod vrchem Turold nachází jeskyně Na Turoldu, ve které je zpřístupněná 280m dlouhá prohlídková trasa. Spolu s Liščí jeskyní tvoří jeden z největších jeskynních systémů v druhohorních vápencích u nás dlouhý téměř 3 km, byť byla jeho značná část poškozená těžkou vápence, která zde od 30. let probíhala.
Kam zajít posedět:
Prostě sklep – oblíbený podnik nabízející jak příjemné schlazení, tak venkovní posezení. V nabídce mají především vína od malých vinařů, nabídka je tak široká, že si určitě vybere. Skvělé sýrové talířky a příjemná atmosféra zaručí, že se vám odsud hned tak chtít nebude.
Kafe Pala – výborná palačinkárna přímo na náměstí v příjemném dvorku. Francouzské palačinky nabízejí nasladko i naslano
Kavárna Konvent – prostory bývalého kapucínského kostela s úžasnou atmosférou. Nabídku nápojů tu sice mají velice skromnou, ale i tak stojí za to sem zajít na chvíli posedět. Místo slouží také jako galerie a pořádají se tu kulturní akce.
Když jsem se svých kamarádů, kteří jsou velkými fanoušky vína, zeptala, jaké vinařství tady považují na nejlepší, vzali mě do Dolních Dunajovic (z Mikulova jste tam za pár minut jízdy autem nebo autobusem) na úpatí Dunajovických kopců do vinařství Mikrosvín a Volařík. Oba patří mezi producenty asi toho nejlepšího, co tento region nabízí.
Pavlovské vrchy a archeologická naleziště
I když nevlastníte auto, z Mikulova se snadno dostanete autobusem do Pavlova a Dolních Věstonic u vodní nádrže Nové mlýny.
Zdejší krajina byla osídlená už v době lovců mamutů. Archeologická naleziště v těchto místech představují jeden z evropsky nejvýznamnějších sídelních areálů v době před nějakými 30 tis. lety př. n. l., který byl alespoň v určitou část roku osídlen loveckými skupinami. V archeologické lokalitě Dolní Věstonice I byla v roce 1925 nalezena nejstarší keramická soška na světě – Věstonická venuše měřící pouhých 11,5 cm. Pochází právě z tohoto období paleolitu. Její objev v roce 1925 vyvrací myšlenku, že keramika nebyla v době paleolitu známá.
Pokud vás zajímá nahlédnout do tohoto dávnověku, navštivte v Pavlově pouze několik let starou expozici Archeopark. Její místnosti se nacházejí tematicky v podzemí, nad zemský povrch vykukuje jen skrze prosvětlovací věže. Stavba získala několik architektonických ocenění a rozhodně stojí za návštěvu. Byť mě takhle dávná minulost normálně nezajímá, člověku to tu nějak nedá, nedozvědět se víc o tom, co se tady před desítkami tisíc let dělo. Je tu ke shlédnutí video dokumentující archeologické práce v této oblasti a historii jejího osídlení, spousta nalezených artefaktů vč. uměleckých (keramické plastiky lidí a zvířat) a replika hrobu s kostrami tří mužů. Archeologové si lámou hlavu nad tím, proč jsou jejich hlavy a pánev prostředního z nich obarvené červenou barvou. A proč ruka muže nalevo míří do pánevní oblasti prostředního muže. Jsou tu vystavené i mamutí kosti, poskládané na sebe tak, jak byly nalezené.
Další vzácná archeologická naleziště byla ale pohřbená s monstrózními nádržemi Nové mlýny, s jejichž výstavbou se začalo v roce 1979. Především tím ale zanikla nivní mokřadní, travinná a lesní společenstva, ve kterých se vyskytovalo velké množství ohrožených druhů rostlin a živočichů. S postupem let se potvrdilo varování ekologů, kdy nádrže díky nedostatečnému akumulačnímu prostoru nechrání před velkými povodněmi a jejich voda se k závlahám používá jen velmi omezeně. Ještě před pár desítkami let by výhled z Pálavských vrchů na lužní porosty na březích Dyje vypadal úplně jinak.
Z těchto dvou míst se přímo nabízí, aby se člověk vydal přes Pavlovské vrchy až do Mikulova. Trasa to není dlouhá, má nějakých 12 kilometrů, ale chodíte z jednoho vrchu na druhý nahoru a dolů a tak zdoláte celkové převýšení 1200 m. To už je slušný výkon. Nakonec jsem v tak horkém dni byla ráda, že jsme se z Pavlova vydali jen na nejvyšší vrch Děvín, tohle výživné stoupání nám úplně stačilo. Na jeho vrcholu jsou dvě vyhlídkové plochy. Jedna vede od rozcestníku Děvín po zelené na sever k Mikulovskému televiznímu vysílači. Donedávna se jednalo o uzavřenou oblast, ze které je výhled na vodní nádrž Nové Mlýny. Druhá cesta, po červené vás zase zavede na louku, ze které je krásný výhled na Pavlovské vrchy. Jak se tak na ně dívám, jsem ráda, že jsem se nakonec nevydala na celou trasu přes Sirotčí hrad se zříceninou, Stolovou horu a podél kopce Turold u Mikulova. Na mapě celá trasa vypadá přeci jen víc v pohodě, než tady z vrchu, kdy jasně vidím, co by mě čekalo.
Na Děvíně ještě můžete navštívit zříceninu Dívčí hrady, která získala své jméno na základě pověsti, podle které se do jejích hradeb zazdívaly panny, aby zajistily nedobytnost hradu. Švédové hrad za třicetileté války po svém odchodu vypálili, od té doby sloužil jen jako strážní stanoviště.
Kde se dobře najíst: Cafe FARA v Kletnici. V této oblasti je toto místo pojem. Z prostor bývalé fary byl vytvořen unikátní prostor, kde dělají skvělou kávu a kuchyni ze sezónních lokálních produktů v moderním stylu. Za tuto kvalitu si také nechají zaplatit, ale i tak na posezení v přítmí na zahrádce v horkém dni jen tak nezapomenete. Poskytují tu i ubytování.
Mezi vinicemi
Tato oblast jižní Moravy je místem plným historie, ale taky (nebo spíše především) vína, o kterém dosud nebyla ani řeč, tak to jdu honem napravit!
Vždycky jsem si myslela, že jet na výlet na jižní Moravu musí být nuda. Koho by bavilo dívat se na nekonečné lány vinné révy bez lesů, luk a osamělých rybníků. K mému překvapení mě ale tenhle vřelý kout naší země nadchnul. Z každého koutu je tu cítit, jak silný mají místní vztah k půdě, a s jakou láskou jí obhospodařují. Zvlněná krajina působí konejšivě a není nic krásnějšího, když zlatavé paprsky zapadajícího slunce pronikají skrze listy vinné révy.
Ubytovaní jsme byli ve Velkých Bílovicích, kde se vinná réva pěstuje už od pradávna. Pozemky s vinicemi, dříve označované jako viniční hory se dnes označují jako viniční tratě a jejich názvy jsou odvozeny ze starých názvů zase viničních hor. V okolí Velkých Bílovic je tak třeba trať s názvem Přední hora nebo Pod Belegrady. Jakmile opadne největší letní parno, začnou se v podvečer místní sklípky a vinárničky plnit lidmi. Právě v tento čas je nejlepší vydat se na dvoukilometrovou procházku na kopec Hradištěk, na kterém stojí od roku 2002 krásná kaplička vystavěná svépomocí místních. Je od ní výhled do dalekého rovinatého kraje. Vzadu na horizontu v oparu ční jediné kopce v širokém okolí, Pavlovské vrchy.
Na informačním panelu se tu dozvídám, že vinná réva je nejkulturnější plodinou zmiňovanou už v Bibli. Svůj původ má na teplých místech Kavkazu, původně rostla nejdříve v lesích. Protože potřebovala dostatek světla, přizpůsobila se a stala se z ní liána pnoucí se po korunách stromů. Proto tedy dodnes potřebuje opěrnou konstrukci. V polovině června jsou patrné jen miniaturní hrozny, u raných odrůd probíhá jejich sklizeň koncem srpna, u pozdních i začátkem listopadu. Ve zdejších vinohradech se z bílých odrůd pěstují například Veltlínské zelené, Ryzlink vlašský, Sauvignon a Müller-Thurgau. Z modrých odrůd je to třeba Modrý Portugal nebo Svatovavřinecké.
Velké Bílovice jsou během roku centrem několika pravidelných akcí spojených s čím jiným než vinařstvím. První dubnovou sobotu se tu koná nejvyhledávanější akce regionu „Putování za vínem – ze sklepa do sklepa“, kde po registraci máte přístup do bezmála 40 sklípků, ve kterých můžete koštovat. Na přelomu dubna a května tu pak zase probíhá výstava vín s až 1000 vzorky převážně od místních a okolních vinařů. V září se sem můžete vydat na hody s průvody krojovaných párů a zábavou při dechovce.
Moc se mi líbila procházka, kterou jsme si udělali z obce Čejkovice po modré k Vrbicím, kterým se pro svoje sklípky vykopaných ve stráních slepencových skal se střechami pokrytými trávou přezdívá Hobitín. V posledním desetiletí se tato obec stala centrem nejkvalitnějších červených vín, jakým jsou Svatovavřinecké, Frankovka a Portugal. Sklípky s kamenným zdivem jsou rozeseté po celé vesnici. Narazili jsme tu na jediný větrný mlýn v okolí, který ale bohužel pro svou nízkou výšku příliš nevynikne.
Z Vrbic je to kousek kolem obilných polí a krásného sadu na Kobylí vrch, nejvyšší bod v okolí s nadmořskou výškou 334 m. Před pár lety byla na jeho vrchu vybudovaná vyhlídka Stezka nad vinohrady mající tvar kruhové rampy, na kterou se díky nakloněné rovině dostanou u vozíčkáři. V patečním pozdním odpoledni se sem vydávali zástupy místních z okolních obcí. Někteří z nich byli oblečení takřka svátečně, ač se strmou cestou na vrch kopce člověk celkem zapotí.
Milo je v tomhle kraji, až se odsud člověku vůbec nechce. Tam, kde se pije víno a lidé mají lásku k místu, které obývají a pečují o krajinu, je zkrátka fajn alepoň na chvíli pobýt.
