Asi každý zná jednu z nejromantičtějších vyhlídek v Čechách, Máj, s krásným výhledem na zvlněnou Vltavu a mírně kopcovitou krajinu porostou lesy. Napadlo vás někdy jak vypadají místa, na která se odsud díváte, sestoupit dolů z kopce a prozkoumat okolí řeky? Rozhodně neváhejte, stojí to za to! Budete se procházet podél Svatojanskych proudů.
Začátek a cíl trasy: Třebenice
Délka trasy: 10 km
Desitikilometrový okruh začínal v Třebenici, odkud je vidět hráz slapské přehrady. Ta byla první velkou stavbou vltavské kaskády po druhé světové válce, k jejímu zprovoznění došlo v roce 1955. O rok před tím to bylo poprvé, kdy zachránila Prahu před povodněmi. Vydali jsme se po zelené Svatojanskými proudy k osadě Ztracenka, pak pokračovali směrem ke Štěchovicím a nazpátek lesem přes kopec jsme se po červené a modré vrátili do Třebenic, kde na nás čekalo zasloužené pivo. Závěrečný kopec není nijak náročný, jinak je třeba vybavit se na cestu dobrými botami, cesta kolem řeky je často úzká a kamenitá.
socha sv. Jana Nepomuckého 
Na výlet jsme vyrazili začátkem jara, kdy vzduch byl ještě syrový a ze stromů se začaly probouzet jen divoké třešně. Asi i díky tomuto počasí, dřevěným chajdám, které ční ze skal podél cesty, a přítomností řeky obklopené skalami jsem měla pocit, že jsem někde v milované Skandinávii. Představa, že v podvečer sedím s kamarády kolem ohýnku u řeky a celý svět je mi ukradený, mi prišla tak lákavá, že jsem jí po zbytek cesty nepustila z hlavy. Narazili jsme na ženu, která u cesty prodávala malované kameny a nejrůznější upomínkové předměty. Když se prý byla s manželem podívat na chatu, před kterou stála, řekli tehlejšímu majiteli, že ani nepotřebují vidět interiér, že jí berou.
Při procházce se nějak nevyhnete myšlence na to, jak tu asi vypadalo před zbudováním přehrady. Tahle oblast byla totiž už dlouho před tím oblíbenou výletní lokalitou, ale kvůli přítomnosti četným skaliskům i obávaným úsekem pro voraře. Na místě, kde je dnes umístěna socha Jana Nepomuckeho, bylo dříve neblaze prostulé skalisko Horní Slap zasahující až do poloviny říčního koryta a už tehdy probíhaly splavnovací práce kvůli snažšímu překonání úseku. U něj byla v 18. století vztyčena socha Sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců. Po zatopení Horního Slapu byla socha přemístěna do blízkosti hráze přehrady. Oblast tak dostala jméno práve po tomto světci.
Mezi mé oblíbené autory patří Karel Klostermann, který ve svých knihách o Šumavě několikrát psal právě o vorařích. Jedná se o bezmála tisíc let staré řemeslo, voraři přitom patřili mezi vážené obyvatele. Řeka byla po staletí nenahraditelným dopravním kanálem. Voroplavbu zastavila až vystavba přehrady, posledni vor doplul k Orlické přehrade v roce 1960.
Masová turistika zde započala už na přelomu 19. a 20. století, kdy byla zahájena lodní doprava parníkem z Prahy do Štěchovic. Vyhledavaný turistický hotel Záhoří je už k vidění jedině na fotkách. Vedla tudy dokonce první turistická značka v Čechách, a to v roce 1889! Oblast přirozeně lákala trampy, jejich stany postupně nahradily chatky, které jsou oblíbeným útočištěm městských lidí dodnes.
Za více než polovinou cesty do Štěchovic narazíte na známou osadu Ztracenka, jejíž historie započala krátce po skončení 1. světové války. Založilo jí šest mladíků, kteří se sem každý víkend vydávali pěšky z Prahy tábořit. Původně místo nazývali Vydří doupě, po shlédnutí filmu Červené eso ho přejmenovali podle zlatokopeckého tábora Ztracená naděje. Osadu pohltila voda přehrady, to, co nyní vidíme, bylo vybudované mnohem později.
Nejvíc se mi líbil právě úsek z Třebechovic sem do Ztracenky. Můj přítel Kristian, vědec tělem i duší, je městský typ a příliš nesdílí mojí vášen pro dlouhé procházky v přírodě. Ač je to jeden z nejupovídanějších lidí, kterého znám, během tohodle našeho putování s kamarády byl nezvykle zamlklý. Začal mluvit až když na vrcholu kopce zjistit, že už má před sebou jen dva kilometry dolů, kde na něj čeká v hospodě pivo.
Všichni čtyři jsme se shodli, že tenhle výlet, ač se zdál nenáročný, nás po dlouhé zimě poměrně vyčerpal. Příště na tom s fyzičkou snad už budeme líp. Až příště zase budu stat na vyhlídce Máj, budu vědět, že si tam dole někdo s kamarády někdo opéká buřty, čte si na verandě své chajdy knížku nebo jen tak lelkuje a dívá se na ubíhající řeku.
osada Ztracenka
