Je to jedno z mých nejoblíbenějších měst, kam se pravidelně vracím. Třeboňské rybníky a do nich zasazené tohle kouzelné historické město. Pohled na vodu zklidňuje a vybízí k reflexi. Je tu klid. Božský klid. V Třeboni bych chtěla žít. Minimálně v létě.
Je to krajina kultivovaná, přetvořená k tomu, aby sloužila a zprostředkovávala obživu. Zdejší mokřady byly vyrvány divoké přírodě a zušlechtěny na rybníky, jejichž poklidná hladina odráží okolní zeleň. Největší zásluhu na této přeměně mají Rožmberkové a po nich vládnoucí Schwarzenbergové. První rybníky zde začaly vznikat už ve 14. století, skutečný rozmach rybníkářství pak nastal během renesance. K nejvýznamnějším osobnostem, které se zasloužili o jejich výstavbu, patří Štěpánek Netolický, jemuž je věnováno zdejší muzeum, a jeho následovník Jakub Krčín, který vybudoval mimo jiné rybník Svět a Rožmberk. Jeho socha na hrázi Světa pyšně vzhlíží na své dílo, jeho současníci mu ale za něj rozhodně vděční nebyly. Nemohli zkousnout, že voda zatopila okolní pole a třeboňské předměstí a začali říkat rybníku Nevděk. My už si ale Třeboň bez procházek po jeho hrázi nedokážeme představit.
radniční věž na Masarykově náměsí
Středobod města, Masarykovo náměstí, se svými renesančními a barokními domy s podloubími a krásnými štíty vypadá jako barevná stavebnice s vyhlídkovou věží radnice uprostřed. Být americkou turistkou, myslela bych si, že jsem se ocitla v kulisách nějaké pohádky. Na severní straně náměstí je vstup do areálu třeboňského zámku přestavěném v renesančním stylu. Po bitvě na Bílé hoře připadlo panství Schwarzenbergům, a když po vzniku samostatného Československa proběhla pozemková reforma, byl zámek jediným statkem, který si rod mohl ponechat. Ne ovšem na dlouho, za II. světové války ho zabralo gestapo a po nich komunisté. Zámek obklopuje krásný anglický park, ve kterém se promenují pávi.
Nedaleký kostel sv. Jiljí a Panny Marie Královny při klášteře augustiniánů je zvláštní tím, že má dvojlodí s gotickou klenbou, kterou podpírají čtyři sloupy stojící v podélné ose kostela. Bývaly tu vystavené oltářní obrazy od Mistra třeboňského oltáře, které jsou nyní v Národní galerii v Praze, konkrétně v Anežském klášteře. Co tu ale můžete vidět i dnes, je jedna z nejvýznamnějších gotických soch, a sice opuková socha Třeboňské Madony pocházející z přelomu 14. a 15. století. S přítelem jsme do kostela zavítali až těsně před desátou hodinou večerní a potemnělý prázdný prostor měl neskutečné kouzlo. Muž, který se zrovna chystal kostel zamknout, nás ještě zavedl do sousední křížové chodby kláštera. Jestli nebudete mít na takovouto soukromou prohlídku štěstí jako my, každý den kromě středy a neděle se tu konají komentované prohlídky.
zámecký park
Třeboň jsem objevila vlastně tak, že jsme sem s mým otcem několikrát vezli mámu do lázní. Co bych sama dala za to, když bych se mohla na dva týdny odstřihnout od světa, číst si celé odpoledne knížku u rybníka a užívat si zdejší klid. Lázeňská tradice tady vlastně sahá až do středověku, kdy se zjistilo, jak blahodárně na pohybové ústrojí působí rašelina a slatina, na kterou je místní oblast bohatá. První lázeňský dům zde vznikl v roce 1883. Vybudoval ho třeboňský učitel, hudebník a kronikář Václav Hucek kvůli své nemocné dceři Bertě.
Hipsterské kavárny, moderní bary a restaurace už zdaleka u nás nejsou výsadou jenom velkých měst. Třeboň nezůstává pozadu a za ty čtyři roky, co jsem tu byla naposled se tady lecos změnilo. Už si nemusíte dávat jen mastné kapří hranolky. Skvělou moderní rybí kuchyni nabízí restaurace Šupina, tam si sice dost připlatíte, ale jídlo je fantastické. A pak taky podnik DaMartie, rovněž výborná kuchyně a o poznání levnější. Hned vedle je pivovar Bohemia Regent, kam můžete i na prohlídku. Nejsem ale až takový fanoušek piva, takže nemůžu doporučit z vlastní zkušenosti. Co ale doporučit rozhodně můžu, je kavárna na hlavním náměstí, Třeboň v marcipánu. Jedná se o sesterský podnik vyhlášené čokoládovny v Táboře, pokud znáte. Problém je, že asi stejně jako já nebudete vědět, co si vybrat. Jestli některou z nepřeberného množství pralinek, lahodný dortík nebo marcipánovou roládu s několika různými příchutěmi. Dobré je, když do Třeboně přijedete na několik dní a můžete tak ochutnávat něco nového každý den:) S kavárnou je také spojené muzeum marcipánu, kde jsou vymodelované různé výjevy ze života v Třeboni nebo Schwarzenberská hrobka. Je to tu zkrátka skvělé!
restaurace Šupina 
rybí polévka v restauraci DaMartie 
candát v DaMartie
čokoládovna Třeboň v marcipánu 
Aby to ale nebylo jen o jídle, hned naproti kavárně je Dům Štěpánka Netolického se zajímavou interaktivní expozicí zaměřenou třeboňské rybníkářství a jeho osobnost. Paradoxně právě tomuto domu, kde Netolický žil, se nejméně dotkla přestavba po velkém požáru v roce 1562. Na interaktivní mapě uvidíte, jaké rybníky vybudoval a jednotlivé fáze výstavby rybníka. Mezi jeho geniální díla patří také Zlatá stoka – více než 40 kilometrů dlouhý kanál, jehož pomocí se zásobují třeboňské rybníky. Začalo se jí říkat „Zlatá“, protože díky ní si Rožmberkové spolu s rostoucími výnosy z rybničního hospodaření přišli na velké zisky a vůbec celý kraj se proměnil z nehostinného místa na prosperující oblast. Zlatá stoka protéká i Třeboní kolem Hradecké brány a Bertiných lázní. V muzeu si můžete na jejím modelu vyzkoušet pomocí stavidel přivádět vodu do jednotlivých rybníků. Ač jsem to nečekala, návštěva domu mě nadchla a to už jen jeho architekturou. Byla tady zrovna krátkodobá výstava Silva artis představující díla dolnorakouských umělců na téma Severní les. Vidět tuhle výstavu byl vlastně důvod, proč jsem do Domu Štěpánka Netolického šla a rozhodně to stálo za to. Tolik tedy k tomu, že Třeboň rozhodně není nějakým uvadajícím městem.
Jestli se toužíte vydat na cestu kolem Světa, tady k tomu máte jedinečnou příležitost. Na kole vám to zabere tak dvě hodiny i s přestávkou na pivo. Doporučuju zvolit si tenhle dopravní prostředek, zdlouhavá chůze by mě po téhle trase asi moc nebavila. Na Masarykově a Žižkově náměstí jsou půjčovny kol, mimo hlavní sezónu (do začátku června) vám ho půjčí na půl dne za snížený poplatek. Nejhezčí část naučné trasy je ale stejně hned na jejím začátku, kolem monumentální Schwarzenberské hrobky obklopenou anglickým parkem. Byla dokončená v novogotickém stylu v roce 1877 a spočívá v ní 26 členů tohoto rodu. Jejich srdce jsou uložená ve zvláštních schránkách v Českém Krumlově. Poslední pohřeb se tu konal v roce 1939. Tahle stavba na mě vždycky působila zlověstně, představovala jsem si, že v ní sídlí nějaké démonické síly a nedej bože, když se člověk tady ocitne sám po tom, co všichni návštěvníci odejdou.
Asi kilometr odsud se nachází koupaliště Ostende. Dál jedete po úzkých cestách vedle polí a keřů, které na většině úseku znemožňují výhled na Svět. Až když cesta uhne od rybníka, jede se na kole už líp, projíždí se lesem a kolem luk. Stojí za to si jí trochu prodloužit a zajet do obce Spolí na pivo, trasa je to moc pěkná.
duby na hrázích mají za úkol jejich zpevnění
Kraj je to ale příliš krásný na to, aby člověk byl jen ve městě. Nedaleko Třeboně se nachází kouzelný kamenný most z roku 1781 přetínající Vizovický rybník. Na jeho místě stával most dřevěný, který byl součástí obchodní cesty z Jindřichova Hradce do Třeboně. Samotná procházka kolem Vizovického rybníka z obce Nová hlína, mě moc nenadchla, dle mého se stačí jít podívat jen most.
Co ale za to rozhodně stojí je popojet autem směrem na sever do 17 kilometrů vzdálené obce Frahlež a z ní si udělat procházku kolem Nadějské rybniční soustavy. Ta čítá celkem 13 rybníků. My jsme prošli po úzkých hrázích rybníku Naděje, Láska a Víra a troufám si tvrdit, že je to jedna z nejkrásnějších oblastí Třeboňska. Lidé tu nebyli skoro žádní, zato se mi zdálo, že jsme se ocitli v ráji pro ornitology. Ze všech směrů se ozýval ptačí zpěv, zdálky jsme viděli ledňáčka, kousek od břehů hnízdila potápka roháč. Až do té doby jsem nevěděla, co to potápka roháč je, ale tady se člověk o vodních ptácích něco dozví. Kromě labutí a kachen moje rozlišovací schopnosti ještě detekovali čápa a volavky, nicméně ornitologové oblast neoznačují jako významné ptačí území pro nic za nic. Je tu božský klid a já se nemůžu dočkat, až příště kromě návštěvy Třeboně objevím zase další oblasti tohodle krásného kraje.
jeden ze Schwarzenberských mostů 
Zlatá stoka protékající Třeboní
