Jizerské hory na mě vždycky působily hodně melancholickým dojmem. Je to krajina plná osamělých křížů, hlubokých lesů a větrných vrcholů hor. Jejich východní část už má ale o něco přívětivější ráz. Asi i proto, že sousedí s Krkonoši a nečekají vás žádné náročné výstupy, se tady budete potkávat s mnohem více lidmi. S mým otcem jsme se s končícím létem vydali do nejvýše položené osady těchto hor, Jizerky.
Začátek a cíl trasy: parkoviště Pod Bukovcem
Délka: 11 km
Nacházející se jen 10 kilometrů od turisticky provařeného Harrachova nabízí procházka kolem Jizerky výhledy jak na Krkonoše, tak na vrchol hory Smrk nebo Jizery. První písemné zprávy o této osadě pocházejí z roku 1539, kdy byla sezónním obydlím čihařů, což byli lovci drobných ptáků. Bylo zde také naleziště safírů. Zásadní rozvoj nastal až se založením dvou skláren v 19. století, spolu s kterými se tu postavily i hospody, pila i škola. Po odsunu původního německého obyvatelstva domy připadly státním lesům, které zde ubytovávaly lesní dělníky. Dnes plno z nich slouží jako restaurace nebo se v nich dá i ubytovat.
Nejkrásnější stavbou je zde Panský dům z roku 1829, který zde spolu se sklárnami zbudoval Franz Riedel. V roce 2002 proběhla jeho celková rekonstrukce a nyní slouží jako hotel.
Při cestě z parkoviště pod špičatým vrchem Bukovec je ze svahu na osadu krásný výhled. Je sotva poledne a skupinky výletníků pomalu zaplouvají do okolních hospod. My jsme se vydali Lasičí cestou směrem k Jelení stráni a k Pytláckým kamenům. Značná část cesty vede po asfaltce mírným stoupáním. Jakmile jí opustíme a pokračujeme po červené, čeká nás kamenitá cesta, podél které je spousta borůvčí, úplné borůvkové lány. Pokud si zapomene vzít s sebou nějakou nádobku, nezoufejte, v Jizerce nabízí borůvkové knedlíky snad každá hospoda.
Na první z vyhlídek na Jelení stráň mě musel táta po obrovských kamenech doslova vytahovat, což působilo dost komickým dojmem. Nahoře se dal do řeči se stejně starým pocestným, kterému si postěžoval, že ve svých 62 letech už neujde těch padesát šedesát kilometrů za den, ale třicet ještě zvládne. Těch třicet jsem ušla jen jednou v životě na školním výšlapu v devítce a málem to byla moje smrt. Soudím, že výhled na Krkonoše a Smrk tu asi nevydrží dlouho, stromy v okolí tu rychle rostou a za pár let ho úplně zatarasí.
Jelení stráň 
Pytlácké kameny 
Pokračujeme teď už po hřebenovce dál na Pytlácké kameny. Tady se při výstupu nahoru už musíte přidržovat kovovými záchyty. Nahoře je poměrně malý prostor, který působí o to stísněněji, když se o něj máte dělit s několika rodinami s dětmi. Lidé trpící závratěmi, mezi které se řadím i já, se tu moc dobře cítit nebudou a tak se přišpendlím na nejbližší místo, kam se dá posadit a snažím se nemyslet na to, že stačí jedno zavrávorání a člověk si už nemusí dělat starosti se sestupem zpátky dolů. Toto místo je spojené s nejznámějším pytlákem těchto hor, Hennrichem. Jeho kříž se nachází nedaleko odsud, opodál odneznačené cesty.
Z těchto dvou vyhlídek je patrné, jak se Jizerským horám podařilo vzpamatovat ze škod, které na nich napáchalo špatné ovzduší z minulých dob. Stromy se krásně zazelenaly, už to nejsou ty pahýly, na které jste tu mohli narazit v 90. letech.
Z hřebenovky jsme pak zase sešli na Lasičí cestu a vydali se zpátky do Jizerky. Bylo tady živo i v pozdním odpoledni, kdy si lidé vychutnávali po delší odmlce teplý slunečný víkend. Ubytovat se právě tady poskytuje skvělé zázemí pro výlety jak v Jizerských horách, tak Krkonoších. Pak je to taky místo, kde není světelný smog, takže budete mít v noci nad sebou zářívé nebe plné hvězd 🙂
Kde se dobře najíst: Penzion nad Jizerským Údolím
