Jeseník: zima bez sněhu

Procházky v zimní přírodě mají něco do sebe. Ptactvo odletí do teplých krajin, medvědi se uloží k zimnímu spánku a turisti se srocují na sjezdovkách nebo se jedou zahřát nějam na jižní polokouli. Vy se procházíte ztichlou krajinou a narazíte jen na pár stejných potřeštěnců jako jste vy. Kamarádka mě přemluvila, abych se k ní mezi svátky přidala na výlet do Jeseníku. Byla to vůbec moje první návštěva tohodle osamělého pohoří. Akorát že nebyl sníh. Tedy skoro vůbec, jen na vrcholcích byl ještě malý zbytek. O to víc vynikla syrovost tohodle kraje.

Za svoje stanoviště jsme si zvolily obec Česká Ves sousedící s Jeseníkem. Dá se do ní totiž pohodlně dopravit z Prahy vlakem a jejím okolí vede spousta turistických tras.

Jednou z nich je osmi kilometrová naučná stezka Česká Ves. Netvoří okruh, proto jsme si jí rozdělily na dvě části a první odpoledne se vydaly na její západ na vrch Krajník s vyhlídkami z Tisových skal a Jižní vyhlídky. Jeseníky tady za pár kilometrů končí a za nimi se už rozkládá nekonečná polská rovina vedoucí až k Severnímu moři. Neimpozantněji působí hned protější kopec Zlatý Chlum s rozhlednou, na který máme namířeno zítra.

Trasa Česká Ves – Rejvíz

9 kilometrů dlouhá trasa končící v nejvýše položené osadě ve Slezsku, kterou je Rejvíz. Ti, co nechtějí šlapat do kopce, můžou dojet autobusem do Rejvízu a odtamtud jít pěšky zpátky do Jeseníku nebo České Vsi. My jsme ale chtěly svůj výšlap zakončit v horské hospodě, proto jsme zvolily náročnější variantu s 480 metrovým převýšením.

Výšlap to není až zas tak hrozný, protože zhruba za jeho polovinou po modré trase vás čeká občerstvení v hospodě. V její blízkosti se nacházejí skalní útvarů Čertovy kameny a pomník věnovaný obětem čarodějnických procesů. Trasu k hospodě si můžete o dva kilometry prodloužit, když se vydáte po naučné stezce Česká Ves. Od hospody je to k rozhledně už jen kilometr výživného stoupání.

Když už jsme k ní (já s vypětím všech sil) konečně vystoupaly, zjistily jsme dvě věci. První výjev byl jak z pohádky, kdy hlavní hrdina hledající ve světě své štěstí nebo lásku, dojde během svého putování na místo, kde pro něj někdo před ním rozdělal v nehostinné krajině oheň. Evidentně se něco takového děje i v reálném životě, přišly jsme totiž k rozdělanému ohništi, kde nebyl ani živáček. A hned nato jsme zjistily, že je rozhledna zavřená. Táhnout se tři kilometry do kopce a na jeho vrcholu zjistit, že hned dvě vyhlídky (i Čertovy kameny) jsou zavřené, není zrovna něco, co by člověk přál. Až pak jsem se dočetla, že pokud je rozhledna otevřená, vlaje na ní prapor. V dobré náladě mě držela už jen představa jídla ve 4,5 km vzdáleném Rejvízu. Odsud je to k němu už jen jedno krátké stoupání. I těch krásných výhledů se na téhle cestě ale nakonec dočkaly, a to jak na polskou rovinatou stranu, tak na jesenické hřebeny hor.

Před obcí se ještě zašly podívat k Velkému mechovému jezírku, ke kterému vede kolem rašeliniště asi kilometr dlouhý dřevěný chodníček. Jezírko pokrývala slabá vrstva ledu a já si tady připadala jako někde ve Finsku.

A pak už to konečně přišlo – obec Rejvíz se svými malebnýmido mky a okolními horskými loukami včele s nejdůležitější budovou – penzionem Rejvíz se skvělou hospodou. Nejstarší část domku, ve které je výčep, byla postavená už v roce 1795. S rozvojem turismu ve 20. letech se budova postupně rozšiřovala, dnes k penzionu patří dokonce i bazén. Dva týdny tady pobýval i Jan Masaryk. Kromě skvělé kuchyně (měla jsem tady nejlepší halušky s brynzou v životě) tady mají takový unikát – na židlích vyřezané podobizny svých štamgastů. Vyrábět je začal už začátkem 20. století Alfréd Brauner. Host si sice musel výrobu své karikatury zaplatit, jakmile ale tady už měl „svojí“ židli, musela se mu vždycky po jeho příchodu do hospody uvolnit. Během socialismu se spousta těchto unikátních židlí zničila, od roku 2001 se ale s kuriozitou pokračuje nový majitel penzionu. Být tady autem, ráda bych se ubytovala právě tady v téhle obci. Autobus nás ale za tmy zavezl zpátky do civilizace – do České vsi.

Jeseník

Asi každý zná ikonickou budovu Priessnitzova sanatoria, která na vršku vypadá jako orlí hnízdo. Tento „vodní doktor“, jak se mu přezdívalo, vyrostl jen nedaleko odsud, v nejvýše položené chalupě osady Grafenberk, kde je dnešní Muzeum vodoléčby. Měl velice silný vztah k přírodě a dokázal v ní vnímat věci, kterých si ostatní nevšímali. Jednoho dne pozoroval srnu, jak si zraněnou nohu chladí v potoce. Scéna se opakovala po několik dní, až se srna zcela uzdravila. Sám Vincent málem skončil jako mrzák, když se přes něj přehnal vůz se splašenými koňmi. Poraněný hrudník si léčil studenými zábaly a navzdory nepříznivým predikcím ranhojiče se zotavil. Nabyl tak přesvědčení o léčivých účincích vody a začal s léčitelstvím. Zprávy o jeho úspěších se šířily za hranice jeho rodné obce a nejbližšího okolí, postupem času k němu začala jezdit i vídeňská smetánka. Svůj rodný dům nechal rozšířit a zřídil v něm první vodoléčebný ústav na světě. Jelikož neměl lékařské vzdělání, musel léčbu provádět pod dozorem lékařů. Přesto se mu v roce 1837 podařilo získat od císařské komise oficiální povolení k otevření lázní. Sjížděli se sem lékaři z celé Evropy, aby zkoumali tuto novou léčebnou metodu.

Do lázní se dostanete buď necelou hodinu chůze z města do kopce, nebo vás sem vyveze autobus. V okolí je spousta stezek, které se dají různě prodloužit nebo zkrátit. Vydala jsem se částí stezkou Vincenze Priessnitze, která má 7 kilometrů a minete při ní spoustu pramenů, já si jí zkrátila po červené zpátky k lázním.

Co mě tady nadchlo ale víc než chození po lese, byly nádherné výhledy do širého okolí. Nejkrásnější jsou buď z nejvyššího bodu na kopci, kde se hraje jakási hra discgolf, nebo přímo z vyhlídky před budovou. Taky se můžete kochat výhledy cestou lipovou alejí kolem kopce Kopa. Ten den paprsky slunce vrhajly zpoza mraků měkké světlo přes prudké stráně hor na jesenickou kotlinu a krajina tak vypadala jako ve snu. Vzadu se tyčí vysílač nejvyšší moravské hory, Praděd. Tyto lázně jsou mají údajně nejčistější vzduch v celé kontinentální Evropě. Sám Priessnitz prohlašoval, že neléčí on, ale zdejší příroda.

Přesto se mi krajina zdá snad až moc melancholická. V minulých staletích se tady neděly zrovna pěkné věci. Během třicetileté války se tudy prohnala švédská vojska a asi každý ví o honech na domnělé čarodějnice, které tady v 17. století připravily o život ve Slezsku více než 500 žen, chudých i zámožných. Byly upáleny nebo sťaty mečem na Čarodějnickém vršku. Místní vrchnost měla z procesů poměrně tučné zisky.

V centru Jeseníku je ve vodní tvrzi ze 13. století umístěné vlastivědné muzeum, které mimo jiné obsahuje interaktivní expozici věnované tomuhle fenoménu. Bohužel mi už nezbýval čas se na ní podívat, čehož hodně lituju, nejsem totiž zastáncem věty „to si nechám na příště“. Někdy příště ale bude muset proběhnout, protože tohle byla jenom malá ochutnávka toho, co Jeseníky můžou nabídnout. Do té doby jen budu muset potrénovat svaly, abych výstup do těch prudkých kopců zvládla. Tohle totiž není žádná přívětivá Šumava!