Asi málokteré město vyvolává u návštěvníků natolik rozporuplné reakce jako Berlín. Buď si ho zamilujete, nebo budete odjíždět s tím, že sem už nikdy nevkročíte. Myslela jsem si, že budu patřit do druhé skupiny a tak jediné moje očekávání od návštěvy města bylo, že budu na ulicích potkávat plno exotů a alespoň tohle bude zajímavé. Těch jsem nakonec k mému zklamání tolik neviděla, nejlepší dobou na jejich „pozorování“ je prý kolem půlnoci nebo naopak nad rozbřeskem, kdy razí do klubů. Naopak mě Berlín příjemně překvapil, tři dny sotva stačily na jakýsi „základ“, který by tady měl člověk vidět. Neutuchající energie města, moderní architektura, svobodomyslná atmosféra a protínání luxusu s ošuntělostí na mě hodně zapůsobily. Není to rozhodně žádný skanzen jako Benátky nebo centrum Prahy, ale místo, kde se žije. Ještěže je tak blízko, brzy sem musím vyrazit zase!
Než se člověk vydá do Berlína, většinou ho napadne, jestli má Berlín vůbec nějaké centrum? Ne tak docela, i když za geografický střed města by se dala považovat oblast s rozlehlým Alexanderplatz, na kterém se ze země zvedá 368 m vysoký televizní vysílač považovaný za jednu z ikon měst. Směrem na Muzejní ostrov se nachází malebná Nikolaiviertel (Mikulášská čtvrť), která je jediným místem v Berlíně, kde budete mít pocit, že se procházíte v jeho dochované historické části. To je ale pouze zdání. Během 2. světové války byla čtvrť nálety srovnána se zemí a východoberlínská správa tady chtěla později vybudovat přístaviště výletních parníků. Nakonec na to nedošlo a v roce 1987 začala její rekonstrukce a budování nových replik starých domů. Jedinou původní dochovanou stavbou je tak kostel svatého Mikuláše. Tak přeci jen tu jeden malý skanzen pro turisty mají.
Kde můžete ale vstoupit do minulosti i o několik tisíciletí nazpět je Muzejní ostrov přetínající řeku Spree (Spréva), jehož architektonickou dominantou ostrova je neobarokní protestantský kostel, Berlínský dóm, kde jsou uloženi panovníci.
Jen na tomhle místě byste mohli strávit celý týden, protože se tady nachází hned šest muzeí. Bylo pondělí, a tak jsem si měla možnost projít to jediné, které bylo otevřené – Humboldt Forum. Ač to tak nevypadá, jedná se o stavbu, jejíž interiér byl zpřístupněn teprve v roce 2021. Z vnějšku se jedná se o repliku zámku pruských králů a německých císařů, který na tomto místě původně stál. Celá oblast až k Braniborské bráně byla součástí NDR a komunistům se hodilo, že byl zámek, symbol feudální minulosti, během 1. světové války značně poškozen a nechali ho strhnout. Na jeho místě postavili Palác republiky, sídlo parlamentu NDR. Postupem času se zjistilo, že budova obsahuje nebezpečný azbest, a tak byla nejdříve uzavřena a v roce 2008 zdemolována. A teď tady stojí Humboldt Forum, které za replikou historické fasády ukrývá ultra moderní stavbu, která slouží jako umělecké, kulturní a vědecké fórum. Už jen stát v rozlehlém foyer, kde jedna strana je vybudovaná jako portál bývalého paláce, zatímco ostatní mají moderní háv, je ohromující.
Celou historii tohoto místa můžete shlédnout na videu, které je promítáno zdarma.
A co tady můžete vidět? Úžasné etnografické muzeum (vstup zdarma). Placené stálé výstavy se týkají Berlína a jeho zasazení do globálního světa (Berlin Global) a ekologicky zaměřené After Nature (když ale budete mít štěstí, řeknou vám u jeho vstupu, že je dnes málo návštěvníků a pustí vás tam zdarma).
Muzea, která tady najdete:
Altes Museum – starověký Řím, Řecko a Etruskové, numismatická kolekce
Neues Museum – egyptologické sbírky, starověké a etnografické sbírky
Pergamon Museum – sbírka antik, umění blízkého východu a islámské umění
Bode Museum – sbírka soch, numismatická sbírka
Alte Nationalgalerie – výtvarné umění 19. století
K Braniborské bráně je to z Muzejního ostrova půl druhého kilometru bulvárem Unter den Linden (Pod lipami), který v minulosti tvořil spojnici ze zámku kurfiřta k lovecké oboře, na jejímž místě je dnes rozlehlý park Tiergarten. Braniborská brána byla vystavěná na konci 18. století jako jedna z prvních klasicistních staveb v Německu. Dva roky po jejím dokončení bylo na jejím vrcholu přistavěno sousoší bohyně vítězství Victorie jedoucí na voze tažené čtyřspřežím. To se na čas podívalo do i Paříže, kam ho nechal převést Napoleon po té, co prohrál bitvu u Lipska. Naštěstí se ale vrátilo zpět na své původní místo. Stejně to, co dnes vidíte, není originál, ten byl zničen za 2. světové války. Během studené války bylo pozadí Braniborské brány hyzděné berlínskou zdí, která vedla hned za ní.
Rozlehlý park Tiergarten, který se za ní rozprostírá a tvoří plíce Berlína, tedy spadal už do západního Německa. Nachází se v něm další symbol města, vítězný sloup z roku 1873 na připomínku vítězství prusko-dánské války. Po dalších vojenských úspěších nad Rakouskem a Francií přibyla na sloupu ještě socha okřídlené bohyně vítězství.
Říká se, že rodilý Berlíňan se cítí doma nikoliv v Berlíně jako takovém, ale ve své vlastní čtvrti. Místňák sice nejsem, ale nejvíc z celého město se mi líbilo v hipsterské čtvrti Krauzberg, které se přezdívá „malý Istanbul“ a sousednímu Neuköllnu. Člověk si tu totiž připadá jako v úplně jiném městě. Poklidném, sousedském, plném příjemných bister tmavých kaváren se starým harmpádím a gauči s dírami vypálenými od cigaret.
Milovníci jídla si budou v Berlíně připadat jako v sedmém nebi. Jen v ulici, kde jsem byla ubytovaná, se dalo vybrat snad z deseti různých kuchyní, člověk tady může ochutnat doslova celý svět. Nejsilnější dojem mám tak z jídla a opravdu hrozné je, že člověk neví, do kterých dveří vlézt. Jestli do těch, za kterými se nabízí etiopská kuchyně? Nebo spíš súdánská, turecká či korejská? Pro nerozhodného člověka naprosté peklo! Odolat tomu všemu vyžaduje opravdu silnou vůli a dokážu si představit, že když tady člověk bydlí, jednoho dne se probudí a zjistí, že váží sto kilo! V době mojí návštěvy v dubnu tady probíhal festival zmrzliny (proč zrovna v dubnu nevím, ale v Berlíně je všechno divné) a zatímco v Praze jsme vděční za těch několik málo kvalitních zmrzlináren, které máme, tady najdete na prodejny s řemeslnou výrobou na každém kroku. K dostání byly neuvěřitelné příchutě jako třeba horčičnou s medem (byla vynikající!), earl grey s višněmi, matcha nebo pekanové ořechy s whisky.
Ve městě nemůžou chybět food halls, navštívila jsem Markthalle Neun kousek od Lausitzer Platz v Krauzbergu.
V Berlíně uvidíte ledacos, i vyhlášenou burgerárnu umístěnou pod viaduktem s nadzemkou v domku bývalých veřejných toalet.
Hodně oblíbené jsou tady brunche, můžu doporučit bistro Lonely Hearts, kde dělají nadýchané americké palačinky na různé způsoby. Hlavně ty s opečenou slaninou, volskými oky a bramborovými plackami byly vynikající. Pozor – o víkendu tu bývají i fronty.
Neměli byste ale odjíždět z Berlína, aniž byste vyzkoušeli typický místní fast food currywurst – na kolečka nakrájenou klobásu s kečupovou omáčkou posypanou kořením kari. Prý za jeho vznikem stojí jistá Herta Heuwerová, která po válce experimentovala s potravinami na příděl, které získala od britských vojáků, jako například worchesterem a rajčatovým protlakem, a vzniklo z toho toto. Pochoutku dostanete ve stáncích na každém rohu a nechutná špatně. Nic dalšího typicky německého jsem tu neochutnala. Kdo by si chtěl taky dávat vepřové koleno v nějaké knajpě, když tady může ochutnat tolik dobrot z celého světa, že?
Asi každého návštěvníka Berlína bude zajímat, jestli se tu dají najít nějaké pozůstatky Berlínské zdi, jejíž délka čítala bezmála 160 km, 43 km se pak táhlo vnitřním městem. U ní byly vybudované pozorovací věže a bunkry, za pokus o její překonání zaplatilo životem 130 lidí. Dnes vás na její přítomnost upozorní tmavé dlažební kostky, podél celé její délky i byla zřízená cyklostezka. Ve které části Berlína poznáte i na semaforech. V té východní si ponechali paňáci s takovým buranským kloboučkem, v západní části jsou už víc šik, stejné jako u nás. Nejznámějším fragmentem zdi, který zůstal záměrně uchován na připomínku této hrůzy, se táhne podél ulice Mühlenstrasse a měří 1300 metrů. V roce 1990 pomalovala její severní stranu řada umělců a od té doby se nazývá East Side Gallery. 101 obrazů se věnuje většinou tématice lidských práv. Jižní strana zdi směrem ke Sprévě je už ponechaná volné „tvorbě“ sprejerů.
Další fotogenické místo je hned kousek odsud. Je jím most Oberbaumbrücke, ze kterého je vidět jak televizní vysílač, tak na druhé straně řeky 30 metru vysoké sousoší tří mužů, které ční do výšky na hladině Sprévy – Molecule Men.
V okolí mostu a East Side Gallery je to vůbec celý zajímavý – za teplých dní tady lidi odpočívají na trávě, je tu několik míst, kde to vypadá tak trochu jako v Pusher Street v Christianii: ošuntělé venkovní prostory se stánky s jídlem, drinky a hudbou v těsném sousedství s moderními mrakodrapy. Právě tenhle kontrast mě na Berlíně neskutečně bavil.
Jeden by řekl, že ve vybetonovaném Berlíně člověk o kus zeleně nezavadí, opak je ale pravdou. Když se podíváte na mapu, zelených ploch je i v centrální části města víc než dost, byť většina z nich ani zdaleka neoplývají romantikou tak jako náš Petřín nebo Stromovka. Jsou to prostě rovné zelené plochy, které jsou v teplých letních dnech obšancované lidmi, kteří si tu dělají piknik.
Hodně zajímavý je park Tempelhofer Feld, kde dříve bývalo letiště Tempelhof. Jedná se o jednu z nejrozlehlejších volných městských ploch na světě. V Berlíně se po jeho uzavření v roce 2008 vedlo referendum o budoucí podobě místa, ve kterém si místní odhlasovali, že chtějí, aby se stal veřejným parkem. Samozřejmě je tato plocha atraktivní pro developery, kteří předložili návrh na zastavění pouze okrajových částí parku. Jsou ale oprávněné obavy, že to by byl jen první krok k postupnému zastavování území. Zatím tu ale pořád můžete vidět lidi na kolech a inlinech brázdící bývalou přistávací dráhu, hlučné hloučky kamarádů, rodin a zahrádky, ve kterých místní pěstují bylinky a zeleninu. Právě tahle možnost rozhodování, která byla daná do rukou Berlíňanů o tom, jak naložit s veřejným prostorem je věcí, pro kterou je mi tohle město sympatický.
Dalším ohromným parkem je výše zmíněný Tiergarten s vítězným sloupem uprostřed. Ten už má o poznání romantičtější charakter tvořený jezírky a bustami německých velikánů.
Překvapilo mě, že v centrální části Berlína je dochovaný zámek, Charlotenburg. Jednalo se o letní rezidenci vládnoucího roku hohenzollerských, na konci 17. století ho Bedřich I. věnoval své druhé manželce Sofii Charlotte. Procházet jeho francouzským a anglickým parkem je příjemným únikem.
Ke koloritu města patří místní nadzemka, S-Bahn, s viadukty, ve kterých jsou umístěná bistra a obchůdky. Linka zvaná Ring obkrouží celé širší centrum. Když byste do ní nasedli, objedete celý okruh za hodinu. Je zajímavé pozorovat ubíhající město několik metrů nad zemí, dojem z něj tak dostává novou perspektivu.
Když se mě kamarád, kterého jsem tady v Berlíně navštívila, zeptal, co si představuju pod bleším trhem, řekla jsem mu, že přehlídku starýho harampádí. „Then I have to take you to a flee market at Mauerpark“. Po příchodu na místo vystřídalo mojí skepsi nadšení – na tomhle blešáku to totiž vypadá jako na festivalu, jsme přece v Berlíně! Kromě pár stánků s oním harampádím je tu neskutečný výběr ze stánků nabízející street food. Prodává se tu oblečení z druhé ruky ale i zajímavé autorské produkty. „You should get something here so you look like a typical Berlin weido“, říká mi kamarád, když čekáme ve frontě na jihokorejskou smaženou placku s marinovaným vepřovým masem a kimchi. Je tu hlava na hlavě, hraje hudba a já začínám chápat, proč mi tohle místo chtěl ukázat.
Jestli mi z Berlína bude kromě skvělého jídla něco chybět, budou to zdejší potemnělé kavárny, které jsou zároveň i bary, plné starých krámů, kde sedíte na gaučích propálených od cigaret (překvapivě se tady kouřit smí) a posloucháte kolem sebe nejrůznější jazyky expatů z Británi, USA nebo Francie. V Praze mi už všechny ty hipsterské sterilní kavárny, které vypadají jedna jako druhá, připadají neskutečně nudné, tady je to takové dekadentní retro. Když jsem v jedné takové si šla na bar objednat tonik, snědý chlápek s rovně zastřiženou ofinkou odbarvený na blond, se mě zeptal: „Tonik with what“? Asi dvakrát jsem mu musela zopakovat, že s ničím, že si ho dám samotný. Nakonec jsme se domluvili, ale ani nevěděl, za kolik mi ho má namarkovat. Po téhle zkušenosti jsem se v další kavárně/baru už raději rovnou zeptala, jestli tady mají něco tak obyčejného jako je čaj. Naštěstí měli.
Tip na skvělou kavárnu/bar v Kreuzbergu: Savo Bar Cafe
Jsem už několik dní zpátky v Praze, píšu tyhle řádky a zjišťuju, že Berlín mi chybí! Že se něco takového stane, by mi nikdy nepřišlo na mysl. Je tu ale k vidění tolik zajímavých věcí, které jsou zkrátka úplně jiné, než ve většině evropských měst. Berlín je prostě svůj a já doufám, že takový i zůstane.
