Na Cafe Jubilee narazíte v turistických průvodcích Malty. Vřele jí doporučují i místní. Během mého krátkého pobytu se stala mojí „domácí kavárnou“. Její styl, který připomíná irský pub. S ním mám spojenou příjemnou obsluhu a nenucenou atmosféru. Jak jsem byla překvapená, když tady viděla plakáty od Muchy! Tahle kavárna je tedy sázka na jistotu, jsem si jistá, že si jí zamilujete stejně jako já.
Adresa: 209, The Strand, Gzira
125, St Lucia Street, Valletta
8, Indipendence Square, Victoria, Gozo
Webové stránky: https://cafejubilee.com/
Na tomto miniaturním ostrově jsou Cafe Jubilee hned dvě, v hlavním městě Valletta a ve vedlejší mnohem živější Sliemě, další je na Gozu a….trochu nečekaně v Budapešti. Všechny mají stejný styl připomínající první polovinu 20. století. Kromě plakátu od Muchy jsou tak stěny plné filmových plakátů a obrázků z tohoto období. Když se podíváte výš, uvidíte na vrchních policích všechno, co majitel kavárny, Anthony, sesbíral od místních: staré vázy, šicí stroj, sudy, kolo….připadáte si tu trochu jako ve vetešnictví, což rozhodně nemyslím negativně. Druhá polovina kavárny je rozdělená na boxy, poskytující více soukromí.
První kavárna byla otevřená v roce 1998 na Gozu, odkud Anthony pochází. Se svými dvěma bratry chtěl typ kavárny, který by byl jiný než ostatní na Maltě, zároveň jí budovali s úmyslem, aby oslovila široké spektrum lidí. A podařilo se. Přes den funguje jako kavárna, kde hraje hudba ze 40. let, večer to tady ale začne vřít, hlavě středy a pátky, kdy se tu konají živé koncerty začínajících kapel. Atmosféra, která tady ten večer, kdy tu jeden probíhal, byla prostě skvělá. Bylo tu tak našlápnuto, že jsem měla co dělat, abych si proklestila cestu k baru. Ani přes den to tady rozhodně nepůsobí uťáple, na čtení knížky to tu ale moc není kvůli přítmí, které tu panuje.
Jistě vás zajímá, co si tady dát. Vyloženě se nabízí tradiční maltská kuchyně, například domácí ravioli plněné masem a kozím sýrem nebo králík. Je zde široká nabídka těstovin, salátů a sendvičů. Pokud se po vydatné porci do vás ještě něco vejde, vyzkoušejte některý z dezertů: lemon sorbet, walnut and honey tart. Den tu ale můžete začít už snídaní.
S touhle kavárnou mě bude vázat jedna intenzivní vzpomínka. Je o mě známo, že ve veřejném prostoru ztrácím věci. Vytrousila jsem tak už několik svetříků, když se sejdu s kamarády a mám tašku navíc, poprosím je, aby dohlédli na to, že až budu odcházet, nenechám tu někomu dárek. Ten večer, kdy probíhal v Jubilee zmíněný koncert, jsem v ní měla schůzku s Anthonym kvůli rozhovoru. Kromě kabelky jsem měla sebou poměrně objemnou brašnu s foťákem. Když jsme skončili, popadla jsem svoje věci a odcházela k domovu. Po dvou kilometrech, kdy už jsem téměř odemkla dveře od pokoje mi přišla smska: „Myslím, že jsi si tady zapomněla svůj foťák. Anthony.“ Komu se stalo něco podobného, ví, co jsem v tu chvíli prožívala. Naprosté zděšení nad tím, že jsem v baru nechala tašku se svým Nikonem, vystřídal vztek nad tím, že jsem ho tam nejenže zapomněla, ale hodinu si vůbec nevšimla, že chodím bez těžké tašky! Neměla jsem sílu jít nazpátek pěšky a rozhodla se čekat na autobus. Jízdní řády jsou tu jen pro uklidnění turistů, ale po pár dnech je vám jasné, že zcela zbytečně. Autobus zkrátka nejel. Najednou přede mnou zastavil taxík s postarším řidičem. Na dotaz kam se potřebuju dostat, jsem odvětila, že jen na konec týhle promenády, ale čekám na autobus a nepojedu s ním. Ujistil mě, že stejně jede tím směrem a peníze po mě chtít nebude. Od marockých řidičů jsem zvyklá, že jim nemůžete věřit ani nos mezi očima, ale v týhle situaci jsem měla nervy na dranc a chtěla jsem se dostat ke svýmu foťáku co nejdřív. Nasedla jsem tedy do taxíku a vyjeli jsme. Chlapík byl velice bodrý a začal vyprávět, že jeho maminka je z Malty, ale papa je Ital. Na můj dotaz, zda byl někdy v Praze, odpověděl: „Byl, ale mnohem víc, než město, se mi líbili místní holky“ a se smíchem mě plácnul po stehně. Naštěstí jsou všude zácpy a v případě zachování své cti, bych měla kde vyskočit. Chlapík mě ale vysadil, kde jsme se domluvili, jeho nabídku, že mě pozítří odveze na letiště jsem už ale s díky odmítla a vtrhla do Jubilee. Nedokážu popsat pocit úlevy, když jsem foťák držela znovu v ruce! Anthony už v kavárně nebyl, a tak jsem mu napsala děkovnou smsku, na kterou mi odpověděl „Uchování věcí v bezpečí je taky součástí naší práce:)“
