Tentokrát vám chci představit asi nejzajímavější část Kodaně. Jakmile se objevíte v původně dělnické čtvrti Christianshavn, zaregistrujete zvyšující se koncentraci všelijakých individuí a exotů. Většina z nich má namířeno do Christianie, „svobodného města“, která je už více než 40 let symbolem vzdoru proti autoritám.
Bylo nebylo, na počátku 70.let obsadilo území bývalých kasáren v centru Kodaně několik desítek aktivistů. Masovou „imigraci“ způsobil až článek v alternativním plátku „Hovedbladet“ s titulem „Emigrujte autobusem číslo 8“, který o tomto zapovězeném území informoval. Útočiště zde nacházeli lidé bez domova, squateři, příslušníci hnutí hippies, političtí radikálové a lidé vyznávající alternativní způsob života. V roce 1972 Christiania uzavřela dohodu s Ministerstvem obrany, které v té době bylo vlastníkem území, o placení za elektřinu a vodu, přičemž její existence byla schválena jako „sociální experiment“. Tak začala historie Christianie, „města ve městě“ se svou vlastní samosprávou, kde se místní snaží realizovat své idealistické představy o společenském životě založeném na svobodě bez přítomnosti politických autorit a byrokracie. Od doby svého vzniku se tato komunita střídavě potýká s hrozbami vlády na její uzavření s obdobími její tolerance. Na druhou stranu se těší podpořee většiny Kodaňanů, kteří Christianii začali považovat za důležitou součást hlavního města a setkává se sympatiemi lidí ze zahraničí. Tato oblast je dokonce některými považována na symbol Kodaně, „módní značku“ dánského liberálního životního stylu a turisticky jedno z nejnavštěvovanějších míst této metropole. V současné době žije v Christianii necelých tisíc obyvatel, které tvoří bývalí příslušníci hnutí hippies, drogoví dealeři, kteří zde provozují otevřený trh s hašišem, rodiny s dětmi, mladí lidé i ti, kteří se zde nechtějí nijak angažovat.
Když tak člověk postává u hlavního vchodu, má možnost spatřit skutečně bizarní směsici lidí – staré hipíky projíždějícími na kole, žebráky, tuláky hrajícími na kytaru, přivandrovalce bůhví odkud, kteří zde prodávají nejrůznější etno cetky, puberťáky mířícími doplnit své zásoby marihuany a hašiše, školní výpravy i zvědavé důchodce čekajícími na průvodce z řad místňáků, který je Christianií provede. „You are now entering EU“ upozorňuje nápis na totemovém sloupu. Po pár metrech se začínají objevovat obrázky přeškrtnutého foťáku upozorňující na to, že se blížíte do nejznámější ulice, Pusher street, ve které panuje čilý obchod s hašišem. Kolem se to hemží nabouchanými chlápky, kteří ve stáncích nabízejí svoje zboží jako by se jednalo o zeleninu na farmářských trzích. V této ulici i v jejím okolí se nacházejí kluby, kavárny, galerie, restaurace, obchody se suvenýry, kiosky a nejrůznější dílny např. malířská, řezbářství, informační centrum. V obchodech se suvenýry jsou k zakoupení trička, mikiny a odznaky s nápisem Bevar Christiania (Zachraň Christianii) a christianskou vlajkou, kterou tvoří tři žluté tečky na červeném pozadí, pohledy, knihy, které o ní byli vydané nebo umělecké předměty vyrobené místními. Pro zdejší děti tu funguje dokonce školka.
Za touto rušnou částí tvořenou kasárenskými budovami pomalovanými graffiti, se nachází o poznání klidnější venkovská část, kde si lidé vystavěli své leckdy bizarní domky. Všichni vás přátelsky zdraví a člověk má najednou pocit, že je svět hrozně přátelský. Když si vyšetříte na prohlídku dost času, navštívíte všech patnáct „čtvrtí“ Christianie jakými jsou například Maelkevejen (Mléčná dráha), Den Bla Karamel (Modrý karamel), Psyak nebo Fredens Ark (Archa míru).
Když studujete kulturní antropologii, něco takového se vám nutně musí zdát jako ideální místo na výzkum. A tak jsem rozhodla odjet na půl roku do Kodaně a nasbírat v Christianii podklady pro svojí diplomku. Neobrážím trans festivaly, nenosím barevné vytahané oblečení, marihuana mi smrdí a nejsem vyznavačem volné lásky, měla jsem tedy logické obavy, jestli se tu se mnou vůbec bude chtít někdo bavit. Zjistila jsem ale, že na Christianii je sympatické právě to, že není homogenní skupinou – žije široká paleta lidí s různými hodnotami a zájmy. A tak začalo dobrodružství, kdy jsem v prvních dnech vůbec nemohla přijít na kloub tomu „o co tady vlastně jde“ až po skládání tohoto puzzle, kdy najednou jednotlivé dílky začnou do sebe zapadat. Vzpomínám na odpoledne strávená povídáním si maringotce, večery v jazzovém klubu, pravidelné čtvrteční večeře připravené z vyřazených potravin ze supermarketů, lenošení u jezera, hledání dalšího člověka, který by mi mohl říci něco zajímavého, poslouchání Oleho o jeho cestách po Tibetu.
Jsem vděčná, že jsem tu mohla potkat lidi, na které bych jinak nenarazila. Na lidi, kteří měli úplně jinou životní cestu, než já. Z některých se stali moji kamarádi, které vždycky, když sem přijedu, ráda vidím: průvodce Mortena, hudebníka Larse, malíře Henrika, sečtělého Benta, léčitele Williho a další.
Christianie se jako všechny společnosti pochopitelně vyvíjí, prošla si krizemi, ale stále si přeje být nositelkou ideálů 60. let, „ostrovem jinakosti“ uprostřed mainstreamové společnosti, nabízet alternativu. Myslím si, že existence prostorů, ve kterých je život zakoušen jinak, důležitá. Když už nic jiného, můžete alespoň za „kvalitním zbožím“ do Pusher street.
