Jižní Afrika, den 12-13: pohoří Cederberg

Pohoří prapodivných skal zvlášních tvarů a načervenalé barvy. Během návštěvy JAR Cedrové hory, které se nacházejí 200km od Kapského města, nesmíte vynechat, jsou skutečně nádherné! Nebudete si to o nich ale myslet „na první dobrou“. Když jsme jimi projížděli z města Clanwilliam, viděla jsem jen holé skály, skoro žádnou zeleň a přemítala o tom, co budeme na tak nezajímavém místě dva dny dělat. Jakmile jsme dorazili do zelené oázy, kempu Cederberg Sandriff Holiday Resort, věděla jsem, že se mi odsud nebude chtít. Tajemnému kouzlu těchto hor jsem úplně propadla.

Ubytování: Cederberg Sandriff Holiday Resort

Hory jsou přístupné skrze dvě větší města: Citrusdal na jihu a Clanwilliam na severu. V nich si nakupte záloby jídla, protože pak už nebude šance si něco dokoupit a restaurace v Cederbergu nejsou. Na některá místa je třeba si zakoupit povolenky kvůli regulaci počtu turistů, my jsme si je pořídili přímo na místě v kempu.

V centrální části kempu obklopeném vinicemi je recepce a informační centrum, kde zaplatíte poplatky za vstupy na placené treky (např. ke skalní bráně Wolfberg a okruhu kolem Lot´s Wife), obchůdek s místními výrobky a malebné holandské stavení. Můžete si tady taky rezervovat ochutnávku místních vín. Je to tady jediné místo, kde je wifi.

Domky až se třemi pokoji jsou rozprostřené po okolí, člověk tu tak má pro sebe dost prostoru a netísní se na jednom místě se spoustou dalších lidí – k naší vilce jsme jeli ještě asi dva kilometry autem. Z jejího útulného interiéru a okolí jsem byla naprosto nadšená, byla to tady úplná oáza klidu. Každý domek je vybavený grilem a dá se tady i stanovat. Navíc je to ideální místo na výlety do okolí, které v článku popisuju.

Je vidět, že majitelé si místo opravdu hýčkají a záleží jim, aby se tu člověk cítil dobře. Druhý den našeho pobytu se v domku stala malá kalamita, nastoupilo pár dělníků a začalo kopat kanalizaci. Za hluk a prach se nám majitel omluvil tím, že nám přinesl krabici se sedmi flaškami místního vína. 🙂

V pozdním odpoledni jsme se vydali na čtyř kilometrový okruh kolem skalních útvarů Lot´s Wife a Vesterklippe. Jedná se o jednu z placených tras. Není tu žádný hlídač, který by povolení po vás požadoval, ale pravidla jsou pravidla. Celou dobu se jde víceméně po rovině, není to nic náročného.

V podvečerním slunci, jehož paprsky se opíraly do pískovcových skal prapodivných tvarů, mělo místo ještě osobitější charakter. Měla jsem pocit, že v každé z těchto skal je ukrytá nějaká bytost, která potměšilým okem sleduje každý náš krok. Bylo mi líto, že po hodině a půl jsme zase na parkovišti, nejradši bych si to celé obešla ještě jednou.

Přímo z kempu vede ještě asi půlhodinová procházka malebnou krajinou k malým vodopádů Maalgat, kam se také stojí za to vydat.

Trek přes soutěsku Wolfberg Crack ke skalní bráně Wolfberg Arch

Je vyžadován permit.

Délka trasy: 18km (pokud dojdete až k Wolfberg Arch, je ale možné si trasu zkrátit a i tak bude stát za to), cca 8 hodin

Jedná se o zřejmě nejoblíbenější trek v Cedeberg mountains a to z dobrého důvodu – je naprosto úchvatný! A vlastně i poměrně extrémní, alespoň pro někoho, kdo trpí závratěmi a má klaustrofobii, což jsem právě já. Upřímně – vědět, co mě čeká, tak nejdu, ale ochudila bych se o něco opravdu mimořádného. Nepřítelem je i horko, nahoře totiž moc příležitostí schovat se ve stínu není. Procházet se ale těmihle do červena zbarvenými skalami až ke kamennému oblouku Wolfberg, což je hlavní cíl cesty, je zážitek, na který nezapomenete.

Vychází se přímo z kempu, kde jsme byli ubytovaní, projde se branou Wolfberg a cestou k úpatí hory se prochází tzv. Valley of the Red Goods – skalních útvarů podél cesty, které jakoby byly střežily celé území. Kvůli horku jsme vyrazili v šest hodin ráno a slunce už na kamenné útvary vrhalo jemné, načervenalé světlo.

Cesta nahoru k ústí průrvy je z úpatí hory tři kilometry dlouhá a její zdolání vám zabere přibližně dvě hodiny. Jde se cik cak po kamenité cestě, není ani vyznačená, částečně se řídíte kamennými „mužíky“, které jsou tu postavené a naznačují správnou cestu. Celé dopoledne je tahle strana hory schovaná ve stínu, vyplatí se tedy si přivstat.

Jakmile se dostanete nahoru pod samotné skály, které působí takhle zblízka svojí krásnou monstrózností až hrozivě, až tam to celé teprve začne. Vedou odsud dvě asi kilometr dlouhé soutěsky – tou užší, která se nachází vpravo, se má vstupovat, tou širší, která je od ní vlevo, se má vracet. Pokud máte ale problém s úzkým prostorem, jděte tou širší průrvou i cestou tam. Ani tady nejsou žádné značky, takže chvíli trvá, než najdeme do soutěsky ten správný vchod. Kameny, které musí člověk zdolávat, navíc postupně nabývají na objemu. Zdoláte jeden, který je velký asi dva metry, pak překonáte malou ferratu (to už jsem začínala nabývat dojmu, že je něco špatně 🙂 ) a přes další ohromné balvany stoupáte pořád výš, až se dostanete do soutěsky samotné. Ta je místy tak úzká, že jsme si museli sundat baťohy a jít zboku, takovéto úseky jsou ale naštěstí krátké a střídají se širším prostorem. Problém je, že tohle všechno nevíte a nemáte tušení, co bude za dalších pár metrů. Třeba to, že se budete muset vyškrábat přes obrovské balvany v extra úzké proláklině, u které nám naše průvodkyně oznámila, že na tomhle místě její předchozí skupina vzdala a vrátila se zpátky. To už jsem málem omdlela. Toto je naštěstí poslední takto extrémní úsek, pak už se cesta nadobro rozšiřuje a skály nad námi se z obou stran zmenšují s tím, jak stoupáme na vrchol hory, kde je malá plošink s vyhledem. Tam jsem se podruhé narodila 🙂

Ani tohle ale ještě není zdaleka všechno. K Wolfberg Arch jsou to ještě nějaké 4 kilometry chůze převážně na slunci kolem dalších prapodivných skalních útvarů. Jde se naštěstí po rovině, skalní brána je viditelná značnou část cesty. Do kopce se jde až poslední kilometr přímo k ní.

A pak to celé nazpátek, tentokrát už ale podstatně pohodovější širší soutěskou, která se mi oproti té, co je považovaná za vstupní, zdá jako procházka růžovým sadem. Tady v jejím samém závěru „stačí“ opatrně scházet dolů po balvanech. Fyzicky nejnáročnější byl pro mě paradoxně sestup z ústí soutěsky zpátky dolů – tedy ony tři kilometry, kterými jsme ráno začínaly. Teď ale šli na ostrém slunci ve třicetistupňovém vedru.

Duchové červených skal k nám byli milostivý a nechali nás projít svými branami bez ztrát na životech a bez zranění. Jako skoro všude v JAR, i tady jsme potkali poměrně málo výletníků, což dodávalo na pocitu izolovanosti místa.

Skalní malby Standsaal

Je vyžadován permit.

Přibližně 7 kilometrů od recepce kempu Cederberg Sandriff Holiday Resort, je další místo s působivými skalními útvary, mezi kterými si můžete udělat krátkou procházku. Jsou odsud krásně vidět monumentální Wolfberg Cracks. Lidé se sem ale vydávají především za prehistorickými skalními malbami slonů a lidských postav. Pocházejí z rukou křováckého kmene Sánů, což byli lovci a sběrači, kteří na tomto místě po tisíciletí žili až do doby, než je v 18. století vypudili evropští kolonizátoři. O jejich způsobu života nejsou žádné stopy, odkazuje na ně především skalní umění, které je rozeseté po celém Severním Kapsku.

Stáří malby není známé, ani jejich přesný význam, má ale za to, že by vytvořeny šamany pro náboženské účely. Je jisté, že nepředstavuje každodenní scénu z lovu, spíše se jedná u vyobrazení náboženského rituálu Sánů na vyvolání deště, kdy šaman představuje zobrazeného muže v dlouhém kabátci, které sami při obřadech nosili. Slon by pak mohl být ono mocné zvíře, se kterým se šaman v transu setkal.

Kromě červené barvy, která drží nejdéle a malby se tak zachovaly až do dnešních dnů, se používala ještě černá a žlutá. Na první pohled je patrné, že některé malby slonů jsou tmavší, a napadlo nás tak, že je nejspíš někdo přebarvil. Jisté je, že i tyto tmavší barvy byly vyrobeny z okru, a že na fotografii z roku 1910 mají stejnou barvu.

Moc ráda bych zůstala déle v těchto zvláštních horách, ale čeká nás už Kapské město!