Zlatý okruh je povinnou trasou pro všechny návštěvníky Islandu. Skládá se ze třech přírodních zajímavostí: národního parku Þingvellir, kde ve středověku vznikl nejstarší parlament na světě, vodopádu Gullfoss a geotermální oblasti Geysir. Všechna tato místa objedete během jedinného dne z Reykjavíku, národní park začíná už nějakých 50 kilometrů za hranicemi hlavního města. Počítejte s tím, že všude bude plno lidí, a asi proto se mi tady už líbilo o něco méně než když jsme projížděly podél jižního pobřeží. Þingvellir je ale poměrně rozlehlý, klidná místa se tak dají najít právě tady. Jen my jsme na to neměly čas. To jsme ale netušily, že ten samý večer na nás čeká pořádné překvapení!
Začátek cesty: Hvolsvöllur
Cíl cesty: Esjan
Počet najetých kilometrů: 275 km
Ubytování: Esjan
Kráter Kerið
Vstupné: 400 ISK
Kráter je unikátní tím, že se v něm nachází jezero, které má díky minerálům, které do něj napadaly ze skály krásnou azurovou barvu. Jezero je asi 55 metrů hluboké a dá se sejít až k němu. Kráter vznikl asi před 6500 lety a je asi o polovinu mladší, než většina sopek na Islandu. To je také důvod, proč má její svah načervenalou barvu, nánosy železa jsou totiž poměrně „mladé“.
Vstupné se tady vybírá na údržbu oblasti, kráter je stejně jako veškerá půda na Islandu v soukromých rukou.
Čas od času se tu konají koncerty, v kráteru je totiž skvělá akustika. Vystoupení tady měla i zpěvačka Björk.
Rozhlížím se tak kolem a připadám si jako někde v Severní Americe. Krajina se dramaticky změnila oproti jižnímu pobřeží, má úplně jiný charakter. Už neprojíždíme kolem skal, ledovce vidíme jen ve velké dálce, zato se před námi otevřel široký horizont a přibylo stromů a podzimem zbarvených keříků.
Geotermální oblast Geysir
Parkování: zdarma
Češi dali světu slovo robot, Islanďané zase slovo gejzír. Všechny jsou pojmenované po Velkém Geysiru, ze kterého prý poprvé vytryskla voda do výšky 60 metrů ve 13. století. Je to vlastně první gejzír, o kterém existují písemné záznamy. Jeho aktivita se postupně snižovala, na počátku 19. století prý k erupci docházelo každých 6 hodin, o tři desetiletí později každých 6 dní. Ozývá se nepravidelně, načekat byste se u něj mohli i několik let.
Divadlo, na které tady všichni čekají s foťáky v ruce, naštěstí předvádí sousední Strokkur, ze kterého vystříkne voda každých pět minut do výšky 20 – 40 metrů.
Velký Geysir 
Vodopád Gullfoss
Parkování: zdarma
Jeho jméno v překladu znamená Zlatý vodopád. Je robusní, nádherný a majestátní. Dvě kaskády, které ho tvoří, mají na výšku celkem 32 metrů. Spolu s vodopády Seljalandsfoss a Skógafoss je to nejfotografovanější vodopád na Islandu.
S místem se pojí zajímavý příběh. Nebýt jedné odvážné a umanuté ženy, okolní krajinu by totiž hyzdila vodní elektrárna, kterou tady chtěl začátkem 20. století postavit jeden britský obchodník. Dcera majitele pozemku, Sigríður Tómasdóttir, to však nenechala jen tak a po tom, co její otec s dotyčným uzavřel smlouvu o pronájmu okolní půdy, se pustila do boje. Najala si za našetřené peníze právníka a několik let chodila pěšky do Reykjavíku kvůli soudním sporům, což je odsud slušných 100 kilometrů. Když už byla v úzkých, pohrozila, že skočí do vodopádu, jestli se elektrárna začne stavět. Stavět se nezačalo a tak je Sigríður považována za první představitelku environmentálního hnutí na Islandu! Bez zajímavosti není ani to, že právník, kterého si najala, Sveinn Björnsson, se stal prvním prezidentem nezávislého Islandu v roce 1944.
Namísto elektrárny je tady dnes u parkoviště obrovský obchod se suvenýry a za jednou z jeho pokladen jsou Češky.
Národní park Þingvellir
Národním parkem, který figuruje v seznamu UNESCO, jsme jen prosvištěly autem s kochací zastávkou u jezera Þingvallavatn. Je to třetí lokalita v rámci Zlatého okruhu, kam míří snad všichni, kdo se na Island vypraví. Jen v parku by člověk mohl strávit minimálně celý den, když by si ho chtěl pořádně projít. Je to místo s velkým historickým i geografickým významem. Právě tady se totiž od sebe oddělují americká a euroasijská tektonická deska, údolí parku je pak zasazené mezi nimi. Každý rok se desky od sebe vzdálí asi o 2,5 cm. Island je jediným místem, kde je trhlina mezi jednotlivými těmito dvěma deskami na zemském povrchu.
Þingvellir je ale také prostorem, kde se utvářely dějiny Islandu. Na ostrov v počátcích jeho osídlování přicházely skupiny z nejrůznějších klanů, kteří sice měli společný jazyk a náboženství, ale rozdílné zvyky a náčelníky. Násilí mezi skupinami tak bylo poměrně běžné. Bylo třeba všechny obyvatele, i ty žijící na vzdálených koutech ostrova, nějak sjednotit a dát jim pocit společně sdíleného prostoru.
Tohoto úkolu se měl zhostil muž jménem Grímur Geitskör, jehož úkolem bylo obejít představitele všech klanů a sezvat je na společné shromáždění. Náhoda tomu chtěla, že během doby, kdy byl Grímun na cestách, byl muž, jemuž patřila půda v oblasti dnešního národního parku, obviněn z vraždy a jeho půda se tak stala veřejnou. V roce 930 se tak na tomto místě sešli všichni zástupci klanů a ustanovili zákony na Islandu. První parlament, islandsky Althingi, byl na světě. USA a Francii toto trvalo ještě dalších 800 let. Setkání probíhala každý rok, těm, co bydleli na samém východě ostrova, trvala cesta dlouhých 17 dní. Konaly se tady soudy, informovalo se o novinkách z různých koutů Islandu, řešily se soudní spory. Jednalo se vždy o kolektivní rozhodnutí.
Setkání Althingi na tomto místě probíhala až do roku 1799, kdy Island přešel pod dánskou koloniální správu. S jeho obnovením v roce 1844 se už přesídlil do Reykjavíku. Jedná se tak o nejdéle trvající parlament na světě.
Akranes
Přímořské město vzdálené asi km 40 km od Reykjavíku. V průvodci jsem se dočetla, že je tam k vidění maják, vrak lodi, kterému se říká „delfín“, a lidové muzeum, kde se dozvíte o životě v této oblasti v předchozích staletích. Když jsem se o svém záměru město navštívit zmínila svému kamarádovi z Islandu, nezúčastněně se mě zeptal: „A co je v Akranes?“ To mě trochu znervóznilo a usoudila jsem, že za návštěvu asi zrovna nestojí.
S holkama jsme do něj přeci jen zajely, protože nám ten den zbýval ještě před setměním trochu čas, ale zjistily jsme, že opravdu netřeba sem plánovat zajížďku. Na ulicích jsme pomalu neviděly ani živáčka, jen u majáku, kde hrozně fučel vítr, probíhalo profi focení nějaké spoře oděné dívky. Nejlepší na Akranes byla pizza ve fast foodu Pizza Domino. Když jsme si vybíraly, kterou si dát, kluk za pultem, kterýho bych odhadovala sotva na 15 let, nám vysvětlil, že pokud si objednáme jen pizzu, zaplatíme 3.125 ISK, jestli si k ní ale dáme i půl litru Coly, bude nás to celé stát 1.700 ISK. Zopakovala jsem to po něm raději dvakrát, abych se ujistila, že rozumím správně, ale skutečně i s nápojem byla pizza skoro o polovinu levnější 🙂
Esjan
O tomhle místě, kde jsme byly ubytované, prostě musím napsat! Asi 10 km od Reykjavíku pod horou Esjan byla před několika lety hipísácká komuna. Dva autobusy tu přebudovali na ubytování: je tu dvoulůžková a patrová postel, kuchyňka, topení a kolem stolku 4 autobusové sedačky. Místo je to dokonalý a je tu božský klid. Hipík z Estonska, který v sousedním domku žije už asi 7 let, nám ukazuje co a jak a říká, že skoro pořád prý tady mají plno. Ubytko se dá rezervovat booking.com a airbnb.
To jsme ale ještě netušily, co se bude dít večer. Asi ve 22 hodin šla Martina ven kouřit, když v tom zaklepala na okno, abysme šly ven, že na obloze je něco divného. Vypadalo to nejdřív jako tmavě šedé mraky, pak se tvar toho něčeho začal rozšiřovat a barvit do zelena. Už nebyl pochyb o tom, že to, co se na obloze rýsuje, není mrak, ale polární záře!
Jak člověk reaguje, když vidí poprvé v životě polární záři? Začne pištět, tancovat a pořád dokola říkat, že tomu nemůže uvěřit! Vidět auroru na vlastní oči se nedá srovnat se sebekrásnější fotkou, ani s tím, když se člověk dívá na dokument. Je to prostě něco naprosto omračujícího, máte pocit, že se nad vaší hlavou děje kouzlo, že na obloze někdo čaruje.
Ukázalo se, že online předpověď, která ukazuje, jaká je šance jí danou noc spatřit, je naprosto k ničemu, protože ještě večer hlásila jako stupeň pravděpodobnosti číslo 2, což je skoro bez šance. Nebýt zlozvyku Martiny, tak bysme jí prostě propásly. Na další dny naopak byla předpověď příznivější, aurora se už ale neobjevila. Chce to tedy koukat na oblohu, ne na mobil.
Jak dlouho noční kouzlo trvalo nevíme, za hodinu jsme už byly úplně promrzlé a šly jsme spát.
Tohle alternativní ubytování nám tak přineslo ještě větší bohus, než jsme čekaly:)
