Slunečné počasí nás opustilo, nebe se zatáhlo a vypadá to, že začne každou chvílí pršet. Nemění se ale jen počasí, ale i charakter krajiny. Přejíždíme na severní část poloostrova Snaefellsness, který má o poznání drsnější ráz než jeho jižní pobřeží. Přitom je od sebe dělí jen asi 10 kilometrů. Pocit izolace od zbytku celého světa je tady zakoušen s ještě větší intenzitou. Všechno je tady od sebe blízko, dnešek je tak o častých kochacích zastávkách.
Začátek trasy: pension Hof, Hofgarðar
Cíl trasy: Ólafsvík
Počet najetých kilometrů: 130 km
Ubytování: Biker Paradise, Ólafsvík
Vodopád Bjarnarfoss
Ještě než přejedeme horský masiv dělící poloostrov po celé jeho délce, se zastavíme se u tohodle krásného vodopádu, který mě ze všech, co jsem tady za těch pár dní viděla, učaroval asi nejvíc. Je vidět hned ze silnice 54. Zasazený do zelené krajiny, jehož voda padá přes čedičový sloup, působí majestátně a tajemně. Říká se, že voda padá na ramena Fjallkonan, Paní hory, kterou Islanďané považují za národní personifikaci Islandu zosobňující čistotu jeho přírody. Znovu se potvrdí, že nejkrásnější místa na ostrově jsou ta bez turistů.
Kostel Ingjaldshóll
Netrvá to dlouho a už jsme na severu. Nenápadný osamělý kostelík na kopci, málem bysme ho minuly. Je ale tak fotogenický, že nám nedá neodbočit z hlavní silnice a nezajet až k němu. Až pak jsem se dočetla, o jak významné místo v minulosti šlo. Oblast patřila ve 12. a 13. století významnému klanu Sturlungů. To, co se nám dnes zdá jako malý kostelík, byl až do 19. století třetí největší kostel na Islandu. Dokonce je velice pravděpodobné, že tu nějakou dobu strávil Kryštof Kolumbus. Podle některých teorií věděl, že Islanďané objevili neznámou zemi daleko na západě a chtěl o jejich cestě získat víc informací, než se sám vydal stejným směrem.
turisté fotící kostelík hlava nehlava 🙂 
Sopečný kráter Saxholl
Nestálo nás velkou námahu na něj vystoupat. Do výšky 100 metrů jsme vystoupaly po širokých schodech, cestu nám stěžoval jen dost silný protivítr. Z vrcholu je vidět na rozbouřený Atlantský oceán a ledovec Snaefellsjökull.
tradiční dřevěné domky v muzeu Sjómannagarðurinn ve městě Hellissandur 
Pláž Skarðsvík
Nejzápadnější místo, kam se na poloostrově a na Islandu vůbec dostaly. Na pláži netypicky žlutý sníh, ačkoliv okolní skály mají černé zbarvení od lávy. To všechno je v kontrastu s tyrkysovou barvou moře, kterou byste čekali někde ve Středozemním moři, ale ne kousek od severního polárního kruhu. Místo je to ale zrádné – vlny jsou tady prý hodně nebezpečné.
Hora Kirkjufell
„Kostelní hora“ dostala svůj název podle svého tvaru, který se podle některých podobá tvaru kostelní věže. Moc mi to tak sice nepřipadá, spíš se kloním na stranu těch, kteří v něm vidí klobouk čarodejnice. Každopádně má samostatně stojící kopec unikátní tvar a je tak údajně nejfotografovanější horou na celém Islandu. Jestli je toto váš jediný cíl z celého Snaefellsnessu, cesta z Reykjavíku vám sem potrvá asi dvě hodiny.
Jules Verne umístil svůj vstup do středu Země právě na toto místo! Mě spíš přijde, že takovýto vchodů je na Islandu několik a ten nejbližší je naopak hned v protějších horách směrem do vnitrozemí. Připomínají mi dramatickou krajinu ve Skotsku.
Cesta vede až na samý vrchol hory, na webu se ale dočtu, že se to doporučuje jen zkušeným turistům, a to ještě ideálně s průvodcem kvůli velice strmému svahu. Stejně jako na jiných místech na Islandu, i odsud se někteří výletníci už nevrátili.
Když jsme se kochaly pohledem na horu od nízkého vodopádu Kirkjufellsfoss, všimly jsme si, že v její spodní třetině se pase stádo islandských koní. Po chvíli přešli až k ohradníku na samém úpatí hory a my jsme okamžitě vyrazily. Pohladit si tahle zvířata, která se zdála, že si užívají přítomnosti lidí, patřilo mezi další kouzelné momenty na tomhle zvláštním polostrově.
V bezprostředním sousedství hory se rozkládá městečko Grundarfjörður, které bylo od 15. století obchodním centrem poloostrova. Dnes je spolu s městy Ólafsvík a Stykkishólmur místem, kde se ubytovávají, stravují a nakupují návštěvníci Snaefellsnessu. V Grundarfjörðuru zajdeme do kavárny, ale horká čokoláda tady znamená jen rozpuštěný prášek a ani kafe tu nemají nejlepší. Za celou dobu jsme nejútulnější kavárnu s retro křesílky viděly – ano je to tak – na benzínce. Vlastně i Islanďany, aby tady člověk pohledal. I za barem téhle kavárny na samém konci světa a za pokladnami místních supermarketů pracují cizinci.
Tma na Islandu padne až za několik hodin, je ale nevlídno a nás tak neláká pokračovat dál po severním pobřeží. Vrátíme se tak do Olafsvíku, kde máme zajištěné ubytování v útulném, ale neuvěřitelně kýčovitém penzionu. Je skoro dvakrát tolik dražší než Hof, ve kterém jsme byly předchozí noc. Když bysme věděly, jak rychle se po polostrově dá přejet z místa na místa, určitě bysme byly ubytované jen na jižním pobřeží. Teď to víte vy a můžete se podle toho zařídit 🙂
Následující den se vracíme do Reykjavíku a den na to odlétáme. Na to nechci vůbec pomyslet! Mám pocit, že jsem na Islandu doma. S holkama se shodneme, že jsme vlastně ušetřily spoustu peněz tím, že jsme se sem vydaly. Nemusíme totiž už jezdit ani Aljašku, ani Kanady, ani Skotska a ani na Měsíc. Tohle všechno jsme totiž viděly tady!
Za ty dva týdny, co jsem tady strávila, mám pocit, že jsem předávkovaná krásou. Ale nejen z toho, co člověk vidí, ale neuvěřitelně působivé atmoféry krajiny, kdy si skutečně připadáte v těsném spojení se Zemí, s mocí přírody a jejích živlů. A to jsme viděla asi jen 3% z celého ostrova. Příště se vydáme na sever! Do té doby to budu muset bez Islandu nějak přežít 🙂
