Čím jsem starší, tím víc zjišťuju, kolik je v Čechách úžasných a naštěstí pořád ještě neobjevených míst. Mám pocit, že hlavně na Plzeňsku a Karlovarsku je bohatá „úroda“ architektonických lokalit s unikátní atmosférou a nezaměnitelným geniem loci. Je jím třeba osamělý kostel ve Skokách nebo rozlehlý klášter Plasy. Další takovou jedinečnou stavbou je nově zrekonstruovaná jízdárna Světce u Tachova. Nelitovala jsem tříhodinové cesty vlakem z Prahy a vy byste taky neměly váhat se sem vypravit. Stojí to za to!
Dva kilometry od Tachova uprostřed luk a lesů se nachází tato druhá největší jízdárna ve střední Evropě (hned po jízdárně ve vídeňském Hofburgu). Kombinuje v sobě prvky průmyslové architektury a estetiky aristokratického sídla. Jakmile projdete jejím vchodem, otevře se před vámi rozlehlý prostor hlavního sálu s krásnými štuky na zdech a krovem ve výšce 26 metrů. Panuje tu až jakási posvátnost, člověk na tu nádheru zírá skoro s otevřenou pusou.
Jízdárnu nechal vystavět polní maršál Alfred I. Windischgratz mezi léty 1858 – 1861, který proslul především svým tvrdým zakročením proti revolucionářům v roce 1848, a to jak v Praze tak ve Vídni. Jeho manželka byla nešťastnou náhodou zastřelená během bojů v našem hlavním městě, kdy jí u okna v jejím bytě zasáhla slepá střela. Pro svojí arogantní povahu (prohlásil, že pro něj „člověk začíná až od barona“) byl tento šlechtic protivný i samotnému císaři a po tom, co ho poslall do penze, se maršál pustil do splnění svého snu o stavbě jízdárny a zámku, který s ní měl sousedit. Na obě nákladné stavby však jaksi neměl peníze, a tak se zámek ani nedostavěl. Dnes se v jeho prostorách nachází střední škola. Windischgratz si dlouho svojí jízdárnu stejně neužil, zemřel pouhý rok po jejím dokončení.
Po roce 1945 budova nějakou dobu sloužila jako tělocvična pro vojáky a fotbalisty, pak zase jako sklad obilí a průmyslových hnojiv. Na informačních panelech můžete vidět, v jak zbídačeném stavu se až do roku 2000 nacházela a uvažovalo se dokonce o její demolici. V srpnu toho roku započala její rekonstrukce. Ta skončila až loni, během té doby jí možné navštívit jen v rámci několika málo akcí, které se tady konaly, jako třeba Den evropského dědictví nebo Historické slavnosti města Tachov. Dnes sem kromě pravidelných prohlídek můžete zavítat i na koncerty, prostor hlavního sálu má totiž výbornou akustiku.
Co mě ale kromě prostoru samotného bavilo, byli samotní průvodci oblečení v dobových kostýmech. Pán byl neskutečně vtipný, neformální a vtahoval při svém výkladu do hry i návštěvníky. Doprovázela ho krásná dáma, která svým noblesním vystupováním a grácií jakoby vystoupila z 19. století. Když v jednom z pokojů pro hosty stála pod portrétem jakési ženy, myslela jsem si, že jde o nějaký vtip. Ženě na obraze totiž jakoby z oka vypadla. Napadlo mě, že jí asi někdo namaloval a z recese umístil portrét právě sem. „Asi si myslíte, že na obraze jsem já, že?“, řekla po chvíli. „Nejsem, je to portrét jeho pravnučky, Marie Hedviky, která zemřela v roce 1918. Každého ta podoba ale zarazí“. Jestli tohle není důkaz, že existuje reinkarnace, tak už nevím, jinak si tu podobu nedokážu vysvětlit. 🙂
Prohlídka trvala bezmála dvě hodiny, podívali jsme se do lóží, stájí, obytných pokojů, kovárny, na půdu, ale i do bylinkářství, kde si můžete jako suvenýr koupit čaj. Nenudila jsem se ani minutu, myslím, že bodrý průvodce obstojně zabavil i děti. Zjistila jsem, že se průvodcování po historických objektech dá dělat i jinak, než strohým výkladem letopočtů a jmen, která zapomenu, ještě než přejdu do další místnosti. Tady to nebyli žádní uspávači hadů, kteří předříkavají naučený text jako roboti. Je zkrátka vidět, že se tomu tady věnují nadšenci, a to od vedoucího rekonstrukčních prací, který prý jménem zná každého jednotlivého dělníka, který tady pracoval, až po od paní na pokladně. Jejich nadšení a láska k tomuto místu je nakažlivé.
Pár desítek metrů od jízdárny se nachází onen nedostavěný zámek, který měl podle představ Windischgratza odrážet dobové představy romantismu. Vedle něj je další unikátní místo: trosky bývalého kláštera pocházejícího ze 17. století. Josefínským dekretem byl klášter zrušen a v době výstavby zámku k němu měla být budova bývalého kláštera zakomponována. Na to už ale z finančních důvodů nedošlo.
Pokud se do Tachova dopravíte vlakem, dá se přes Světce udělat okruh nejdřív po zelené přes rozhlednu a památník bitvy u Tachova, kde se v roce 1427 střetly husité pod vedením Prokopa Holého s křižáky. Mnohem hezčí je pak ale zpátky do města cesta po modré, která vede krásnou alejí. Tu doporučuju projít, i kdybyste přijeli autem, bylo by škoda jí vynechat.
Co naopak, dle mého, vynechat můžete, je návštěva Tachova samotného. Byť se jednalo o královské město (část zdejších zachovalých hradeb patří k nejstarším na našem území), dnes tu není zajímavé k vidění opravdu nic. Ani gastronomicky tu není nic výjimečného, před hladem mě zachránila jediná otevřená kavárna na náměstí, kde jsem si dala lívance s borůvkami. Hned za jízdárnou je sice pěkná kavárna, ale příliš nespoléhejte na to, že v ní po prohlídce, dostanete nějaké občerstvení. Na to, že sem v jeden okamžit přijde třicet hladovců, moc připravení nejsou.
Okolí Tachova je ale mimořádně krásné. Cesta vlakem zvlněnou krajinou plnou zelených polí a lesů působila neobyčejně uklidňujícím dojmem. Ráda bych tu pobyla déle. Snad příště 🙂
