To, že jsem se poprvé vydala do Alp až letos, je pro mě naprosto nepochopitelná věc. Vždycky pro mě byly až „moc blízko“ a jen z toto důvodu jsem je považovala trochu za nudné. Jak hloupý to byl přístup jsem poznala až letos v červenci, kdy jsem strávila deset dní v okolí Salcburku a horského masivu Dachstein. Tam byla naší základnou vesnička Gosau, která poskytovala skvělé zázemí pro objevování okolních hor, ledovcových jezer a skalních masivů. Možná to zní pateticky, ale nebyl den, kdy bych nad něčím nežasla. Ať už to bylo drkotání se na vrch hory Schafberg prastarou zubačkou, horské louky, kde vám kolemjdoucí kráva přijde dát přátelský šťouchanec do zad nebo pohled na horský masiv zrcadlící se v chladném jezeře, všechno mělo svůj nezaměnitelný půvab. Po dlouhé době to byla cesta, kdy mi po návratu domů všechna tahle místa hrozně chybí. Ještě že se do nich můžu vrátit alespoň prostřednictvím psaní tohoto článku, kde vám dám tipy, co se bez auta dá za deset dní v rakouských Alpách resp. v Solné komoře vidět. Článek je rozdělen na dvě části.
Desetidenní cestu měla naše tříčlenná dámská skupina rozdělenou na dvě etapy. V té první jsme si dělaly výlety po okolí Salzburgu (Wolfgangsee s horou Schafberg, skanzen Freilichtmuseum), ve druhé jsme se na týden přesunuly do obce Gosau (kousek od provařeného Hallstattu), odkud to bylo místními autobusy všude kousek. Z typicky rozlehlé horské vesnice byl vidět majestátní masiv Gosaukamm, který pod sebou střeží snad jedno z nejkrásnějších jezer Gosausee s ledovcem Hoher Dachstein v pozadí.
Když jsem se podívala před cestou na předpověď počasí, rázem jsem chtěla celý výlet zrušit. Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, že čtyři měsíce s předstihem plánujeme dovolenou a tři dny v kuse má pršet. Nakonec to ale nebylo zdaleka tak zlé. Víc než 2 dny předem nemá cenu se předpovědí vůbec zabývat a i tak hlášení celodenního deště většinou ve skutečnosti znamená jen přeháňky. Zažily jsme tak jak teploty ke 30 stupňů, což pohyb na horách nebylo zrovna příjemný, ale i 17 stupňů s šedými mraky valícími se po vrcholcích hor. To zase mělo tu správnou skandinávskou atmosféru a rozhodně to mělo něco do sebe.
Náklady:
Zpáteční cesta vlakem do Rakouska: 1.400 Kč
Ubytování: 1.100 Kč/osoba na noc
Strava v restauracích: v případě hlavního jídla počítejte v průměru se 17 EUR
Místní autobusy: docela drahé, jedna cesta z Gosau k Gosausee 3 EUR, do Halstattu 5 EUR. Za cestu, která trvá 30 minut, tak dáte klidně 120 Kč. Přitom v Salzburgu stojí celodenní jízdenka jen 4,70 EUR.
Odkaz na jízdní řády a ceníky: https://fahrplan.salzburg-verkehr.at/webapp/index.html?L=vs_svv&language=en_GB#!P|TP!H|100197
Lanovky: nejbolestivější náklad, ale výhledy vám to vynahradí. Lanovka Gosaubahn (21 EUR, od jezera Gosausee), lanovka Dachstein Krippensteinbahn (44 EUR). Zubačka na Schafberg je za 52 EUR.
Odkaz na lanovky:
Slevová karta, tzv. Summer Card – dostali jsme jí v info centru v Gosau na základě předložení dokladu o ubytování. Jedinou použitelnou věc, na kterou se vztahovala trapná sleva 2 EUR, se vztahovala na lanovku Gosaubahn. Slevy jsou naprosto minimální a v podstatě je to jen škoda papíru na tisk informační brožury, kde všude můžeme „ušetřit“ doslova pár korun.
Salcburk
Ne nadarmo se mu přezdívá „Řím severu“. Město kostelních věží, rodiště Wolfganga Amadea Mozarta, vstupní brána do Alp. Najdete tady spoustu kulturního vyžití i krásnou přírodu.
Centrum města rozlehlé rozhodně není a projdete ho za půl dne. Nejvíc se mi líbila procházka od kostela Müllner Kirche nahoru po červené přes kopec Mönchsberg, který se táhne až k hradu Hohensalzburg – dominantě města. Cestou narazíte na několik vyhlídek na centrum a projdete se městskou přírodou. Zajít tady můžete i do muzea moderního umění – Museum der Moderne Salzburg, jehož venkovní kavárny je taky krásný výhled na okolní kopce, řeku Salzach protínající centrum města a všechny ty krásné kostely, do jejichž kupolí se odráží zlatavá barva zapadajícího slunce.
V nejrušnější ulici, Getreidegasse, plnou obchodů a restaurací narazíte na nejstarší kavárnu ve městě, Cafe Tomaselli, ve které tady podávají kávu už dobrých 150 let. Zdi jsou obložené dřevem a celé je to tady takové krásně starosvětské. Oproti Vídni tu Sacher nenabízejí za 10 EUR, ale za polovic.
V ulici se ale taky nachází nejnavštěvovanější dům města – Mozarts Gebursthaus, ve kterém se tento hudební génius v roce 1756 narodil a prožil tady své dětství. Muzeum tu bylo zřízeno už v roce 1880 a najdete tady historické hudební nástroje, portréty a originály dokumentů spojené s touto osobností.
V Salcburku, ale i v menších městech, narazíte na obchody s tradičním lidovým krojem zvaným dirndl typickým pro německy hovořící alpské země. Skládá se z šatů s živůtkem a širokou sukní, bílé blůzky a zástěry. Každý z kusů nejrůznějších barev a vzorů je originál vyrobený z kvalitního materiálu – bavlny, lnu a hedvábí. Jeden takový kousek vás vyjde klidně i na 8.000 Kč. Původně se jednalo o venkovský oděv, ve městech ho pak nosily služebné až se ke konci 19. století stal součástí šatníku i vyšších vrstev. Dodnes ho ženy nosí při zvláštních příležitostech jako jsou svátky nebo lidové slavnosti. Několik žen, které si ho oblékly, jsem viděla i v Salcburku a neskutečně jim slušel. Když bych v něm v Praze nevypadala jako blázen, snad bych si jeden i pořídila, jsou skutečně krásné 🙂
Měli byste taky ochutnat originál Mozartkugel, které od roku 1890 vyrábí rodinný podnik Fürst. Nejedná se ty v červenozlatém obalu, které se vyvážejí do celého světa. Tyhle mají sříbrný obal s modrým portrétem Mozarta. Originál téhle pochoutky s marcipánovo-pistáciovým středem obaleným nugátem a horkou čokoládou chutná úplně jinak, necítite v nich žádná ztužovadla ani další nedobré věci, nejedná se totiž o velkovýrobu. Obchody podniku Fürst najdete na tomto odkazu: https://www.original-mozartkugel.com/en/locations
Salcbursko bylo samostatným státem v rámci Svaté říše římské národa německého, město bylo po staletí pod vládou biskupů a následně arcibiskupů. Jeden z nich, Wolf Dietrich von Raitenau nechal v roce 1606 nechat postavit zámek Mirabell pro svojí milenku, měšťanskou dceru, se kterou měl 16 dětí. Dnes je tu snad největší koncentrace turistů v celém městě.
Hlavní dominantou města je ale největší zachovaný hrad ve střední Evropě, Hohensalzburg který sloužil jako pevnost, jistou dobu také jako kasárna a vězení. Jestli se necítíte na to vyšlápnout si strmý kopec, můžete se nahoru nechat vyvézt pozemní lanovkou. Škoda jen, že bez vstupenky se nedostanete ani na nádvoří hradu. Vybíráte si ze dvou prohlídkových okruhů, jeden zahrnuje galerii, mučírnu a vyhlídkovou věž, druh vás provede reprezentačními knížecími sály.
Na okraji města, asi 30 minut jízdy autobusem z centra, se nachází půvabný zámek Hellbrunn obklopený rozlehlými zahradami a parkem. Za jeho vznikem stojí arcibiskup Markus Sittikus, který si ho nechat vybudovat jako své letní sídlo. Jedná se o stejnou osobu, a stejného italského architekta (Santina Solariho), kteří dokončili rekonstrukci Salcburského dómu, který byl kvůli požárům několikrát přestavěn a je největší sakrální dominantou města. Zajímavostí v Helbrunnu nejsou jen interiéry s krásnými malbami na zdech, ale také park s vodními hrátkami, což je soubor kašen, umělých jeskyň, soch a bazénků, ze kterých průvodce v nečekanou dobu může nechat návštěvníky trochu zchladit. I když nebudete chtít absolvovat prohlídku zámku s vodními hrátkami, vstup do zahrad s rybníkem, za kterým se rozprostírá rozlehlý anglický park, je dostatečným důvodem pro to sem z centra rušného města zavítat.
Wolfgansee s horou Schafberg
Zřejmě nejnavštěvovanější jezero v dostupné vzdálenosti od Salcburku, autobusem jste tu za hodinu. Největším lákadlem je výhled z vrcholu hory Schafberg (1782m), na který vede už od roku 1893 ozubená železnice. Ta měla výletníkům lépe zpřístupnist návštěvu prvního horského hotelu v rakouských Alpách, který vznikl v roce 1862. Kdo by taky chtěl překonávat výškový rozdíl 1200m na pouhých 7 kilometrech? Tuhle cestu po červené jsme zamítli jít i dolů, a tak jsme ještě rády vynaložily neskutečných 52 EUR za oboustrannou jízdenku.
Jestli přemýšlíte, jestli za to ty peníze stojí, tak říkám: rozhodně ano! 30 – 40 minutová cesta malou červenou zubačkou, která na úseku pěti a půl kilometru překonává i 25% sklon, je zážitek sám o sobě. Měly jsme štěstí, že jsme „vyfasovaly“ repliku nejstaršího vozu se dvěma vagony, dřevěnými sedačkami a otevřenými kupé, přičemž do každého se nastupuje extra dveřmi. Strmé stoupání skrze lesy, které po vrcholem hory přecházejí v louky, a prvními výhledy na jezero Wolfgangsee, mi jen potvrdilo, jak je dobře, že jsme si připlatily i za cestu nazpátek. Vystoupit můžete už v zastávce Schafbergalm a dojít na vrchol pěšky, vzhledem ale k tomu, že teploměr ten den ukazovat přes 30 stupňů a jde se celou dobu na slunci, jsme zamítly i tuhle variantu a nechaly se vyvézt až na vrchol. Zubačka měla můj velký obdiv, že to dofuněla až sem.
Výhled odsud je prý jeden z nejkrásnějších v téhle oblasti. Na dohled jsou hned tři jezera, na jižní straně se vzdouvají ostré vrcholky hor a slunečné počasí se tady asi taky nezažije každý den. V letních měsících za příznivého počasí jezdí vláčky co každých dvacet minut (jinak jsou je to přibližně jednou za hodinu a to je pak dobré si udělat online rezervaci předem), ale přesto, že sem dopraví hodně výletníků, tady na vrcholu hory se rozprostřou v prostoru, někteří se jdou občerstvit do jedné ze dvou místních restaurací a člověk tak nemá pocit, že mu davy kazí prožitek z místa. Na západním křídle hory je krásná vyhlídka na jezero Mondsee, za kterou už je jen strmý sráz dolů. Ten byl patrný, už když jsme se autobusem blížili k Wolfgangsee. Na nějaké základní pokochání tady stačí hodina, ale člověk by tu na tu krásu klidně mohl zítra i půl dne. Blbé je, že si při nákupu jízdenky musíte rezervovat i čas odjezdu, který sice můžete i pak změnit, ale to už nemusí být na zpáteční cestě místo. A jít dolů pěšky bych, jak už víte, určitě nechtěla.
Odkaz na stránky zubačky: https://www.5schaetze.at/en/schafbergbahn.html
V samotném městě St. Wolfgang toho moc k vidění není, je to tu spíš samý hotel. Vede odsud značená trasa na obě strany jezera, jak do městečka Srobl na východě, do kterého odsud vyplouvají parníky – nebo St. Gilgen, které se mi líbilo nejvíc. Čekala jsem hodně turistické město, v podvečerních hodinách, kdy jsme sem dorazily to tady ale působilo nezvykle klidně. Nejvíc lidí bylo na místní pláži. Ze všech míst, kde jsme kolem jezera byly, se tady dalo nejlíp vykoupat. Šly jsme dál po červené značce mimo městskou zástavbu, u břehu v severním rohu jezera jsme jsme minuly pár alpských stavení, které vypadaly jako z pohádky. Některé sloužily jako ubytovací zařízení – když bych na tomhle místě měla strávit celý týden a nehnout se odtud, vůbec by mi to nevadilo. Podél jezera pak vede hezká cesta, ze které je výhled na St. Gilgen. Město je známé také tím, že odsud pocházela matka Mozarta (její rodný dům zde dodnes stojí, je v něm muzeum a slouží také jako kultuřní centrum), žila tu pak i jeho sestra, odtud tedy jméno tohoto jezera.
Skanzen Freilichtmuseum
Skanzeny miluju, a proto jsem si návštěvu toho největšího v Rakousku nemohla nechat ujít. Nachází se jen 30 minut jízdy autobusem od Salcburku. Unikátní na něm je i jeho umístnění v lese, rozlehlá hora, která se na za ním rozprostírá, celému místu dokresluje už jen příjemnou siluetu.
Není od věci svézt se místním vláčkem (není potřeba si na něj dokupovat další jízdenku) až na samý konec celého objektu, protože vám to ušetří hodně času. Celý skanzen se rozkládá na území 50 ha v chráněné krajinné oblasti, a nemusíte dělat okruh, abyste si ho prohlédli celý – stačí jít od zadní stanice vlaku, kam vás zaveze. Uvidíte tu stavení všech pěti žup, do kterých je rozdělen, a které dnes tvoří jednotlivé spolkové země Salcburska: Flachgau, Pinzgau, Pongau, Lungau, Tennengau.
Před mnohými domky jsou dobové zahrádky se zeleninou a bylinkami, nachází se tady malé chýše, ale i rozlehlé salaše. Nejstarší část jednoho domu č. 23 pochází až z roku 1572. Do interiérů několika domů pronikla moderní technologie v podobě projekce siluet postav, jež tady žili a jejich možných rozhovorů, které mezi sebou vedli. Kdo ale neumí německy stejně jako já, má smůlu.
Najíst se v rámci celého areálu dá jen na jednom místě zhruba uprostřed areálu. Jestli už řízků nemáte za svůj pobyt v Rakousku dost, tady si můžete dát další. Stejně jako currywurst, což je nejznámější berlínský fast food. Překvapilo mě proto, že ho nabízejí i tady. Jedná se o klobásu s jakousi kečupovo-worchesterovou omáčku s curry. Někdo tohle jídlo miluje, jiný ho nenávidí. Mě tady chutnal.
Ve skanzenu jsme strávily asi 4 hodiny. Nespěchaly jsme, člověk se tu zkrátka prochází v lese, který je plný kouzelných horských stavení.
Odkaz na stránky muzea: https://www.freilichtmuseum.com/en/the-museum.html
