Jižní pobřeží téhle země vás doslova uhrane. Už jen ten pocit, že jste na místech, jejichž obeplutí měla zásadní význam pro zámořské objevy. Mys Dobré naděje, Střelkový mys…fascinovalo mě už jen, když jsem o nich slyšela ve škole, a teď tu jsem! A na druhé straně oceánu je Antarktika! 950 najetých kilometrů během necelých pěti dní. To je na tuhle část JAR žalostně málo a pokud máte tu možnost, zůstaňte déle. Divoké vlny rozbíjející se o skaliska, vraky lodí, pláže s dunami, kolonie tučňáků, zelené lesy v oblasti zvané Garden Route – odsud se vám prostě chtít nebude. Asi to není ta „skutečná Afrika“, kterou lidé hledají, ale je to Afrika snad nejkrásnější.
Den 1 a 2 – Kapský polostrov
Abychom na tenhle 50 kilomentrů dlouhý poloostrov měli víc času a nemuseli projíždět Kapské město, ze letiště jsme přejeli rovnou do polovenskovské osady Noordhoek, kde jsme se ubytovali v Monkey Valley Resort s chatkami obklopeném lesem. Kousek odsud je pláž s bělostným pískem, kam chodí místní venčit svoje psy, v okolí jsou kopce a výběhy pro koně – je to přesně to místo, kde chcete po 20 hodinové cestě spočinout. Cesta na pláž vedla přes asi 400 metrový křovinatý úsek, před kterým byla umístěná cedule, že se jedná o nebezpečnou část a není doporučené, aby chodil člověk sám. Vůbec by mě nenapadlo, že by tady někdo mohl číhat na těch pár návštěvníků, co jsou tady ubytovaní, ale člověk tady asi nikdy neví. Voda v oceánu je ledová, ale výhled na okolí je zrátka božský.
Pláže na naší trase, kde je příjemná voda na koupání: Boulder´s Beach, Muizenberg, Arniston
Mys Dobré naděje
Vstupné: 376 ZAR, (484 Kč)
webové stránky: https://www.sanparks.org/parks/table_mountain/
Oblast je součástí Table Mountain National Park, vstupuje se sem přes Cape of Good Hope Entrance Gate, kde se zaplatí vstupné. Všude v okolí jsou jen keříky a traviny, kde se evidentně líbí párečku pštrosů, kteří si vykračují u silnice – jsou to první divoká zvířata, která v JAR uvidíme! Měli by tu být antilopy, zebry a další menší zvířata, na ty ale štěstí nemáme. Až později jsem se ale dočetla, že to, co jsem považovala na nezajímavé zakrslé keře a traviny, se ve skutečnosti nazývá fynbos. Pokud nejste botanik, ani tento afrikánský název odvozený od slov „pěkný keř“ vám pravděpodobně (stejně jako mě) nic neříká, zajímavé na něm je ale to, že v těchto napohled nezajímavých křovisek a trav se ukrývá neuvěřitelná rozmanitost rostlinných druhů. Kapsko je tak jedním z druhově nejrozmanitějších míst na světě, které se rovná i amazonskému pralesu.
Je to naprosto úžasný pocit stanout na nejvíce položeným místem na jihozápadě Afriky, jehož obeplutí Bartolomeo Diem v roce 1488 bylo milníkem pro evropskou historii. Sám ho možná na vlastní oči ani nespatřil, byl tady zrovna takový nečas, že ho pojmenoval „mys Bouřek“. O 12 let později tady v jedné takové zahynul. O přejmenování na mys Dobré naděje rozhodl král Jan II. – objeplutí mysu totiž neznamenalo nic menšího, než nalezení cesty do jihovýchodní Asie po moři. Holanďané se v těchto místech začali usazovat a budovat zázemí pro lodě Východoindické společnosti až téměř o dvě století později. Do té doby jim tohle místo sloužilo jen jako krátká zastávka na doplnění zásob vody, směňovali tady taky železo a brandy za dobytek. Místo je taky spojené s pověstí Bludného Holanďana, který se v okolí mysu Dobré naděje údajně objevuje.
Jsem dost překvapená, když zjistím, že mys samotný nijak velkolepě nevypadá. Je to jen nepatrný výběžek do moře. Mnohem impozantněji působí výhled z nedalekého Cape Point na 259 metrový útes na jehož vrcholu stojí maják. Z parkoviště k němu vede lanovka, cesta k němu je ale tak nenáročná, až mi přijde trochu směšné, že ji tu vůbec někdo vybudoval. Výhled na útes, blankytně modrý oceán a vlny rozrážející se o kameny je neskutečný. Na Cape Point narazíme na vysokého Afroameričana, který prý dnes odsud začíná svojí pěší cestu do Sudánu!! Dává nám do ruky svojí vizitku, je na ní napsáno John Francis, PhD, Planetwalker: 22 year of Walking. 17 years of Silence. Tady jsou jeho stránky: www.planetwalk.org
Vracíme se zpátky na parkoviště a jdeme asi další hodinu cesty na samotný mys Dobré naděje. Cestou se dá sejít na osamělou pláž s bílým pískem, výšlap zpátky je ale náročnější než se na první pohled zdá. Hlavně tím, že se jde celou dobu na sluníčku, stromy tady nejsou. Fouká sice silný vítr, ale i tak by si člověk měl dát pozor a mít něco na hlavu a pořádný krém na opalování.
Je dobré se sem vydat už ráno, kolem poledne na parkoviště už začínají přijíždět autobusy s turisty. Je to ale jediné místo, kde jsme se s masovým turismem za celou dobu naší cesty setkali.
Přejedeme ještě po silnici Cape of Good Hope Drive dolů pod mys, odkud pozorujeme tuleně vyhřívající se na kamenech. Od října do listopadu se z poloostrova dají pozorovat i velryby, hlavně z jeho východní části. Komu se asi naopak budete chtít vyhnout, jsou paviáni, před kterými nevytahujte žádné jídlo a zavírejte dveře od auta, jsou poměrně agresivní. My jsme tu naštěstí viděli jen jednoho osamělého jedince, kterého jsme zase nezajímali my.
Celou oblast protíná několik značených tras. Pro ty, co rádi chodí, se tu nabízí dvoudenní 34 kilometrů dlouhý trek Cape of Good Hope Trail. Přespat se dá v jednoduchých chatkách.
Kolonie tučňáků na Boulders Bay
Vstup: 175 ZAR (227 Kč)
webové stránky: https://www.sanparks.org/parks/table_mountain/
Kdo ví, proč se těmhle srandovním opeřencům zalíbilo zrovna tady, v samém centru rezidenční oblasti. Z pouhých dvou párů tučňáků brýlových se kolonie od roku 1982 pořádně rozrostla a dnes čítá neuvěřitelných 2200 jedinců, kteří jsou tu celoročně. Dobře se jim tady daří i nejspíš proto, že se omezil komerční lov z tažných sítí, tučňáci tak mají bohatou zásobu sardinek a ančoviček, kterými se živí. Nejvíc jich je na pláži Foxy Beach, kam se dostanete přes návštěvnické centrum po dřevěném chodníku. Mezi tučňáky se procházet nemůžete, jsou na ohrazeném místě, aby tak byli lépe chránění. V minulosti námořníci tyto ptáky lovili a i později se stávali obětmi vandalů. Během naší návštěvy právě začínalo období hnízdění, ale tučňáci se námi nenechali vůbec rušit a nevadilo jim, že sedí na vajíčkách hned vedle chodníku s turisty.
Pokud vaše návštěva vyjde zrovna na víkend, budete se muset obrnit trpělivostí při parkování. Kousek od tučňáků je totiž těch několik málo pláží, kde je na Kapském poloostrově teplejší voda a dá se tu koupat. Je lepší chvíli počkat, než se uvolní nějaké místo na parkovišti, než se snažit najít volné místo na ulicích. Určitě neparkujte tam, kde je modrý pruh, policie tu za špatné parkování ráda rozdává pokuty.
Kde se dobře najíst: Bertha´s Restaurant v Simon’s Town (velice příjemné venkovní posezení přímo v přístavu plném líně se kolíbajích se loďek. Mají tady skvělé mořské plody)
Muizenberg
Další město, kde se dá v teplých vodách jinak studeného Atlantiku vykoupat, tady už budete v obklopení samých černoušků. Kdysi to byla nejmódnější jihoafrická plážová osada, na které se slunila i samotná Agatha Christie. Z těchto dob pocházejí barevné domky na pláži, které ve viktoriánské době sloužily jako převlékárny, což byl i důvod, proč jsme tu na sklonku dne zastavili. Ve městě a jeho okolí jsou o víkendu pekelné zácpy a značnou část trasy jsme jeli krokem. Sem a do Simon´s Town vede z Kapského města železnice.
Se zapadajícím se sluncem se přesouváme o 210 kilometrů dál na východ ke Střelkovému mysu.
Ubytování: Struishuis (celá vilka) ve městě Struisbaai u Střelkového mysu
Muizenberg 
DEN 3
Střelkový mys (Cape Agulhas)
Další ikonické místo, které člověk zná z hodin zeměpisu – Střelkový mys (v angličtině Cape Agulhas) – nejjižnější cíp afrického kontinentu, místo kde se potkávají Atlantický a Indický oceán. Po mysu Dobré naděje je to další místo, kde má člověk pocit něčeho velkolepého.
Je to oblast skal trčících z moře, divokých vln a potopených vraků lodí. Jdeme cestou od majáku k jednomu z nich – japonská rybářská loď tady ztroskotala v roce 1982 a teď je její trouchnivějící torzo součástí působivé scenérie. Pro námořníky představovaly po staletí tyto vody noční můru. Rozeklaná skaliska, mělké vody, divoký příboj a silné spodní proudy pohřbily v těchto místech přibližně 2500 lidí.
A jak přišel mys ke svému názvu? V době objevu se magnetický severní pól shodoval s pravým severem v tomto regionu a střelka kompasu ukazovala přesně na sever.
Kde se dobře najíst: Catch Cook Restaurant ve městě Struisbaai (hned u na pláži, kde se dá i vykoupat, mají kvělé mořské plody)
pláž ve městě Struisbaai s příjemnou restaurací 
líbí se tu i rejnokům
Rybářská vesnice Arniston a jeskyně Waenhuiskrans
V nebezpečných vodách kolem Střelkového mysu šla ke dnu už spousta lodí. Po jedné z nich, Arniston, se jmenuje rybářská vesnice se starými domky z bílého zdiva. Loď Arniston patřící Britské Východoindické společnosti se vracela ze své plavby z Cejlonu pod vedením kapitána George Simpsona. U jihoafrických břehů se oddělila od konvoje dalších lodí kvůli utrženým plachtám. Když kapitán uviděl pevninu, mylně vyhodnotil, že se jedná o Table Bay poblíž Kapského města. Ve skutečnosti byl u nebezpečného Střelkového mysu a silné proudy zatáhly loď na útesy. Katastrofu přežilo z 378 pasažérů pouze 6 mužů. Do doby, než je trosečníky oběvil syn zdejšího farmáře, přežili jen díky tomu, že se živili zásobami z lodi a korýši. Vesnice Waenhuiskrans se na základě této události, na kterou odkazuje i místní pamětní deska, přejmenovala na Arniston a dnes je oblíbenou turistickou rezidencí pro svůj klid, jistou odlehlost a krásnou scenérii přímořský písečných dun. Zdejní bílé domky, kterým se říká Kassiesbaai, jsou státem chráněnou památkou, kde dodnes žijí rodiny rybářů.
Pobřežní jeskyně Waenhuiskrans (Vozový útes – Búři o jeskyni prý prohlásili, že je tak velká, až by se do ní vešel povoz s volským spřežením – odtud její název) se nachází asi 2 kilometry západně odsud. Projdete kolem pláže, kde se dá koupat, a vystoupáte po písčité cestě do mírného kopce s krásnými výhledy na pobřeží. Místo se dá najít podle mapy, v jednom bodě vede cesta dolů k vodě, kde se kousek podél útesu přebrodíte k jeskyni. Tedy, pokud je zrovna odliv.
Musím říct, že tohle bylo jedno z míst, kde si dokážu představit sedět a dívat se na vodu klidně půl dne. Kromě nás tu byl jen jeden místní rybář, jinak se do ticha ozývaly jen zvuky vln a větru. Člověk si v takovýchto chvílích uvědomí, že vlastně nic nepotřebuje. Že je všechno velice prosté.
Rozhodně stojí za to sem zajet, i když sem ze Střelkového mysu nevede zrovna pohodlná cesta po asfaltce.
Ubytování: Santos Express Train Lodge (vlak přebudovaný na ubytování přímo u pláže, zajímavá zkušenost, ale v nejich kupé je opravu HODNĚ těsno a víc než na jednu noc to tak opravdu není, v jejich restauraci nám moc nechutnalo)
DEN 4
Wilderness National Park: trek k vodopádům Half Collared Kingfisher Trail
web: https://www.sanparks.org/parks/garden_route/camps/wilderness/tourism/hiking.php
Po několika dnech, které jsme strávili na sluneční výhni, je tu konečně trek ve stínu stromů! Jsme v oblasti tzv. Garden Route, což je asi 200 km pás mezi Mossel Bay a ústím řeky Storms u Plettenberg Bay, a ten nabízí výlety v národních parcích plných zeleně a dostatek. Oblast byla po stovky let učiněným rájem na zemi pro khoinské pastevce, to ale skončilo v 18. století, kdy sem dorazili první holandští dřevorubci, kteří už vykáceli co mohli v okolí Kapského města. Se stejnou vervou se pustili do likvidace zeleně a místní obyvatel i zde a tak to, co se nám dnes zdá jako krásná zeleň, je už jen nepatrným pozůstatkem obrovských pralesů, které které tady kdysi byly.
My jsme ve městě Wilderness, odkud vede krásná placená trasa Kingfisher Trail. Podél řeky Touw se jde asi 3,5 kilometru nenáročnou trasou původním subtropickým lesem k vodopádu, kde se dá i vykoupat. Procházku si můžete prodloužit o půl kilometru výživného stoupání na vyhlídku Bosduif Loop (navede vás ukazatel), ze kterého navážete na původní trasu kousek od místa, kde je potřeba přeplout řeku na pontonu. Od vodopádu se jde spátky stejnou cestou.
Na trasu se můžete vydat i na kánoích, budete se plavit asi 3 kilometry (cca 40 minut), posledních 2,5 kilometru ale budete muset ujít pěšky. Odkaz na půjčovnu kánoí: http://eden.co.za/
Národní park Wilderness se co do biodiverzity řadí k nejbohatším v Kapsku, tras je tady na výběr spousta.
Kde se dobře najíst: Blue Olive ve Wilderness (jejich specialitou je steak z antilopy kudu. Nepřeháním, když napíšu, že jsem lepší maso nejedla – a to vše za krásných 209 ZAR)
Knysna Elephant Park
Vstupné: 475 ZAR (613 Kč)
webové stránky: https://knysnaelephantpark.co.za/
Město Knysna je dalším středobodem na Garden Route. Především tedy husté lety, které ho obklopují. Jak už ale bylo řečeno, jedná se jen o chabý pozůstatek rozsáhlých pralesů, které byly Evropany zdecimovány. Začalo to zvědavými badateli, které fascinovalo zdejší přírodní bohatství, ty ale následovali dřevorubci, obchodníci a zlatokopové. Místní obyvatelé byli pobyti nebo vyhnáni do lesů. Oblast se tím pádem stala neobyvatelná pro místní stáda stonů. Dnes nikdo neví, kolik přesně jich v okolí pobývá.
Přeci jen tady na ně ale můžete narazit, byť neživé ve volné přírodě. Asi 20 kilometrů od stejnojmenného města se nachází útulek pro sloní sirotky čítající v současnosti 10 jedinců. Park funguje od roku 1994 a za tu dobu se ujal 40 slonů, kteří se tu chovají ve volném výběhu. Někteří z nich přišli ve volné přírodě o své matky, jiné sem přivezli z jiných rezervací a zoo, kde byli v ohrožení nebo se o ně majitelé nemohli už starat. Park taky funguje jako výzkumné centrum slonů chovaných v zajetí a snaží se tak zlepšit podmínky, ve kterých žijí a jejich zdraví.
Vstupenky není třeba předem rezervovat, prohlídky se konají celoročně každou půl hodinu. Kdo chce, vyfasuje v návštěvnickém centru za příplatek koš s ovocem. Sloni už vědí, že jakmile se k nim na louku začne blížit kára s turisty, znamená to pro ně ovocné hody a sešikují se vedle sebe k dřevěnému trámu zpoza kterých se nechávají krmit. Místní průvodci vyprávějí o parku a o slonech, mezi kterými můžou lidé volně, ale z bezpečné vzdálenosti chodit. Je zakázané se jich dotýkat, afričtí sloni jsou agresivnější než indiční, kteří se dají ochočit a využívají se tak na práci s lidmi.
Vzadu na horizontu se tyčí pohoří Outeniqua, kolem parku se rozkládají lesy a překvapí nás, že je tu i spousta jehličnatých stromů. Trochu neobvyklý úkaz, který by člověk v Jižní Africe asi nečekal. Působí to tady tak poklidně, že bych se klidně nechala ubytovat v místním Elephant Lodge. Ještěže nám zbylo alespoň trochu času na kavárnu u návštěvnického centra. Mají to tady moc pěkně a úhledně upravené a zdá se, že se tady líbí i slonům.
Ubytování: Nothando Backpackers v Plettenberg Bay (klidné místo s malým dvorkem, pěkné pokoje, docházková vzdálenost od pláže)
DEN 5
Plettenberg Bay
Přímořské letovisko opět obklopeném krásnými lesy. Byť jsou tady luxusní vily a jezdí sem spousta movitých Jihoafričanů, na druhou stranu se vám ale stane, že sotva začne slunce zacházet za horizont zatímco jdete po ulici, vedle vás zastaví auto s nějakými divnými chlápky, kteří vás začnou něco pokřikovat (stalo se mužskému účastníku naší výpravy). Nebo chcete sejít na pláž, ke které vede křovinatá část a před ní stojí cedule upozorňující na nebezpečný úsek. Hned vedle stojí luxusní hotel, venku postává venkovní hlídač. Moc bezpečně jsem se v ulicích s vilkami, kde zrovna nikdo nebyl, necítila. Místní to už ale takhle nevnímají, jsou tady skvělé pekárny a vůbec je to příjemné místo na lelkování.
Především je tu ale Robberg´s Natural Reserve, výběžek do moře, po jehož obvodu se dá udělat asi deseti kilometrový okruh (dá se zkrátit uprostřed) podél mořských útesů, ze kterých můžete spatřit tuleně vyhřívající se na sluníčku. Bohužel jsem trek nešla, čehož jsem pak náležitě litovala, protože fotky, které mi pak ukázali moji spolucestovatelé, byly zkrátka dechberoucí. Údajně se jedná o jeden z nejkrásnějších okružních výletů po celé Garden Route. Pobřeží v Jižní Africe už holt asi žádné jiné nepřekoná.
Vypravit se tady můžete ale i za zvířátky žijícími v zajetí. Kousek od města jsou hned vedle tři rezervace: Tenikwa Wildlife Awareness Centre (vstupné 275 ZAR, 354 Kč), s divokými kočkami, Birds of Eden, kde se v dvouhektarovém dómu procházíte lesem s tropickým ptactvem z celého světa (vynecháním tohoto místa mě mrzelo moc) a Monkeyland s opicemi, kde i jim se tady staží zachovat co nejpřirozenější prostředí a vy se s průvodcem procházíte v jejich teritoriu. Navštívili jsme první z nich, protože víc už bysme časově nezvládli.
Všechny šelmy v Jukani se už v zajetí narodili, byli sem přivezeni ze zařízení, která se o ně už nemohla starat. Je tu například levhart, gepardi, rys, puma, hlavním lákadlem je ale samec a samice neskutečně krásných bílých lvů. Během 80 minutové procházky průvodce zapáleně vypráví o každém zvířeti, o tom, jak se gepardi od něj i nechají podrbat a vrní u toho, když mají zrovna náladu. do jednoho výběhu ke dvěma servalům, kterým jsme naštěstí úplně lhostejní. Žádná interakce a hlazení zvířat tu naštěstí není dovolené. Zdálo se mi, že tu mají velký výběh se spoustou křoví, kam se můžou schovat.
Temnou stránkou okolí města představuje velrybářství, které se zde provozovalo v masových rozměrech od začátku 19. století, kdy byla na ostrově Beacon Island postavená ohromná továrna a konzervárna na zpracování velrybího tuku. A zdaleka se nejednalo o jedinou továrnu v Kapsku. Z velkryb byly velice žádané i kostice, které se používaly na výrobu dámských korzetů. Populaci velryb se v průběhu desetiletí podařilo tímto lovem takřka vymýtit, obchodníci se tedy místo nich vrhli na pejtváky – pěkně od těch největších druhů po nejmenší. V 70. letech, kdy už nebylo co lovit, vláda tuto aktivitu zakázala. Dnes je Plettenberg Bay zase dobrým místem na pozorování těchto krásných tvorů.
Do národního parku Tsitsikamma jsme bohužel nezavítali vůbec, je to prý nejkrásnější část celé Garden Route, zvláště pak nejdramatičtější část pobřeží, ústí řeky Storm, která si svou cestu době klátí skrze roklinu. Začíná tady vyhlášená pětidenní stezka Otter Trail.
Poslední zastávka u moře před tím, než jsme se s ním na týden rozloučili, byla v Sardinia Beach Bay kousek od přístavu Port Elisabeth nedávno přejmenovaného na Gqbergha (více nelibozvučný název si opravdu místní zvolit nemohli). Na koupání to tu opravdu nebylo, ale jsou tu krásné duny a na pokochání je to krásné místo.
Kde se dobře najíst: Barnacles Restaurant, 1 Elizabeth Rd, Seaview, Port Elisabeth (venkovní terasa nabízí nádherný výhled na robouřený oceán. Měla jsem tu ty nejlepší mořské plody za celou cestu).
Ubytování: Island Vibes Hostel (ohromná budova v koloniálním stylu s krásnými pokoji, přijeli jsme po setmění a zrovna jsme se trefili, když byl load shadding, celé mi to tu přišlo i ohledem na vyprázděné ulice správně strašidelné)
