Na Islandu se vám často stane, že se ptáte sami sebe, jestli to, co vidíte, je skutečně reálné. Prožít tak neskutečnou sílu přírody je něco, co se vám vryje do paměti na hodně dlouhou dobu. Vyrážíme na cestu dál na východ ostrova. Je zajímavé pozorovat, že za Víkem turistů výrazně ubylo, a to je jenom dobře. To ještě netuším, že dnes budeme procházet elfí říší a staneme před vchodem do středu Země.
Začátek cesty: Vík
Cíl cesty: Breiðabólsstaður (asi 14 km od jezera Jokülsárlón, zajíždíme sem jen kvůli ubytování)
Počet kilometrů: 220 km
Ubytování: Gerdi Guesthouse
Lávové pole Eldhraun
Máme dnes v plánu návštěvu lávového pole Eldhraun, ale jaksi nám není jasné, kde je konkrétně to místo, kde se člověk může projít. Při jízdě autem po silnici 1 nicméně zjišťujeme, že ono lávové pole je vlastně nejspíš všude kolem nás rozeseté po širokém okolí.
Zastavíme tedy na náhodně vybraném místě a jdeme se na chvíli projít po lávových kamenech. Vzadu se už majestátně zdvihá největší evropský ledovec Vatnajökull a já mám pocit, že jsem se ocitla někde v Kanadě nebo na Aljašce.
Dočítáme se, že vzniklo vulkanickou erupcí z let 1783 až 1784. Tou, která způsobila rozsáhlý hladomor, kdy zemřela celá třetina obyvatel Islandu. Erupce měla za následek i špatnou úrodu v Evropě a zaznívají dokonce hlasy, že nedostatek potravin mohl zapříčinit i Francouzskou revoluci.
Elhraun pokrývá přibližně 565 metru čtvereční a je celé pokryté mechem.
Ledovec Svínafellsjökull
Na Islandu se vám bude stávat, že pokud zastavíte na opuštěném místě někde kolem silnice, během pár minut vedle zastaví další auto s turisty. Každý totiž vychází z předpokladu, že když někde stojí auto, znamená to, že se jeho posádka kochá nějakým pozoruhodným přírodním úkazem. Máme tak s holkama jistotu, že kdykoliv na chvíli zastavíme, někdo se během chvíle po nás začne opičit.
Na parkovišti, ze kterého se jde k ledovci Svínefellsjökull, už tady ale pár aut je, a pasažérky jednoho z nich se v trendy oblečení, které se rozhodně nehodí na túry do zdejší přírody, vzájemně fotí v nejrůznějších pozicích pro Instagram. Že na Island budou vyrážet i lidi vyznávající tenhle kult, mě trochu překvapilo, ale když jsem včera u vodopádů viděla i slečnu v béžovém trečkotu a širokém semišovém klobouku s rudou rtěnkou, tak se už asi nebudu divit ničemu.
Kromě téhle bizarní trojice je tady ale jinak návštěvníků naštěstí jen pár. K ledovci je to zase asi jen dva kilometry. Pozoruju, že to je tady na jižní částí silnice 1 taková standardní vzdálenost. V září už tady okolní keříky a porosty dostávají krásnou měděnou barvu. V kombinaci s bílým sněhem v pozadí je to pastva pro oči. Nejvíc mě přitahuje pohledem nejvyšší vrchol Islandu, Hvannadalshnúkur (opravdu nevím, kdo tady ty názvy vymýšlí 🙂 ) se svými 2110 metry. Vypadá jako strážce celého ledovce s bílým kloboukem.
Svínafellsjökull je spolu s ledovcem Sólheimajökull, který jsme navštívily včera, nejoblíbenějším místem, kam se lidé vydávají na tours po ledu. Z tohoto jsou údajně krásné výhledy na okolní ledovcové splazy, oceán a hory. Míjíme ceduli, na které se píše, že v roce 2008 tady zmizel německý pár. Víc informací cedule neuvádí. Jen jména, a že jsou od tohoto data nezvěstní. Takový je Island. Láká k sobě svojí podmanivou nádherou jako magnet a pak neopatrného člověka pozře do svých útrob jako masožravá rostlina.
Kaňon Múlagljúfur
Místo, které mě na Islandu uhranulo ze všech nejvíc. Vstup do středu Země musí být právě tady, skrze ten nádherný, zelený kaňon, který vede kamsi k ledovci! Než se k němu dostanete, musíte projít elfí říší. Ano, přesně takhle jsem si v kopcovité krajině plné mechů, keříků, borůvek a kozáků připadala. Ti vám ale krásný výhled na kaňon a na tři vodopády, které jsou odsud vidět, nedarují jen tak. Jejich království není tak snadné najít.
Kde by se dalo podle mapy odbočit ze silnice 1 a zamířit do vnitrozemí, je závora s nápisem „soukromý pozemek“. Místní nás tedy pěkně vypekli. Zdá se, že o návštěvu tohoto místa tedy přijdeme. Zastavíme o pár set metrů dál, abysme se ještě jednou podívaly do mapy a promyslely, co dál. V tom si všimneme, že po prašné cestě směrem do míst, kde by měl kaňon s vodopády být, se vydává tu a tam nějaká čtyřkolka. Podle hesla, které tady platí: „kam jede nebo kde stojí nějaké auto, tam musí být něco zajímavého“, se vydáváme za nimi. Cesta plná výmolů vede (opět!) asi dva kilometry, zastavujeme kousek od ledovce. Miniaturní parkoviště je už zaplněné do posledního místa a naše auto tuhle kodrcavou cestu naštěstí přežilo.
Je tu několik cest, kudy se dá jít, volíme tedy tu, která vede do kopce. Krajina je tak působivá, že si tady opravdu připadám, že tohle musí být království elementárních bytostí. Po víc než půl hodině chůze a broděním se v řece TO konečně spatříme – neskutečně krásný pohled z výšky na vodopád Hangadifoss, který patří k nevyšším na Islandu, a kaňon, do kterého se vlévá, Múlagljúfur. Je to výjev jak z jiného světa.
Na dohled jsou dva další vodopády, opodál je ledovec a úplně vzadu oceán. Nejkrásnější místa Islandu jsou ta mimo hlavní trasy, to je mi už jasné.
Dá se projít i kaňonem, pokud člověk se člověk od parkoviště vydá cestou doprava. Vzhledem ale k tomu, že se připozdívá, tak tuhle možnost už mít nebudeme. Když bysme ale náhodou nezastavily u téhle cesty, abysme si promyslely co dál, nikdy bysme tenhle vstup do středu Země neviděly.
ke kaňonu se autem jede po této cestě 
Fjallsárlón
Na zdejší parkoviště se zajíždí hned na další odbočce, po tom, co vyjedeme po drkotavé cestě ke kaňonu. Přijíždíme sem už za šera a tak kromě jednoho kluka, který si tu pouští dron (hned za cedulí se zákazem pouštění dronů), jsme tu sami. Tenhle ledovec mě uchvátil nejvíc ze všech.
V jeho těsném sousedství se nachází nejnavštěvovanější ledovcové jezero na Islandu, Joküllsarlón, které si ale necháváme vzhledem k pozdní hodině až na zítra.
