Mezi pobřežím na severu země a nekonečnou písečnou plání se rozprostírá majestátní pohoří Hadžar protkaném hlubokými kaňony, horskými říčkami a odlehlými vesnicemi. Jsou to hory bez lesů, drsné, poskytující alespoň mírné útočiště přes spalujícím vedrem.
Balcony Walk
Povinnou zastávkou každého návštěvníka Ománu je Grand Canyon Arábie, jak se tomuto místu přezdívá. V pozadí se do výšky tyčí nejvyšší hora Ománu Džebel Shams, v překladu Sluneční hora (2070 m), vás ale bude fascinovat pohled do bezmála 1000 metru hlubokého srázu wádí Ghul.
I sem do vesnice Al Khitaym, odkud se vychází na tzv. Balcony Walk, vede výživná prašná silnice strmě do kopce. Ještě před vesnicí je několik vyhlídkových bodů ze samého vrcholu kráteru, Balcony Walk vede několik desítek metrů pod ním.
Jedná se fyzicky nenáročnou čtyřkilometrovou cestu vedoucí po rovině k opuštěné vesnici s jezírkem ve skalním převisu, který se nachází nad ní. Na fyzičku sice tato trasa velké nároky neklade, ovšem jít po ní můžou jen psychicky odolní jedinci. Nebo alespoň ti, kteří netrpí závratěmi. Pod vámi totiž celou cestu vede tisícimetrový sráz. Sice se nedá spadnou dolů, vedle úzké cesty je ještě několik metrů postupně svažující se země, nicméně fantazie pracuje a já tak byla schopná dojít jen do třetiny cesty, kde byl prostorný vyhlídkový bod.
Na tuto trasu si vyhraďte minimálně tři hodiny času, doporučuju spíše pozdější odpolední hodinu, protože cesta je tak ve stínu a nepraží na vás slunce.
Horská obec Saiq
Opouštíme Nizwu, která nám poskytovala na tři noci útočiště a vydáváme se teplotně mnohem přívětivější horské obce Saiq. Z nějakého zvláštního důvodu se nahoru smí jet jen autem 4W, přestože k ní vede asfaltka. Na trase je policejní kontrolní stanice, kde dál nahoru pustí jen tato auta.
Městečko je známe tzn. Dianinou vyhlídkou (Diana´s Viewpoint). Z tohoto místa se kochala výhledem na okolí hory, údolí a terasovitá políčka v roce 1986 princezna z Walesu, která byla na návštěvě země s Charlesem. I my jsme se chtěli na Dianinu vyhlídku podívat, než jsme zjistili, že na místě začal parazitovat hotelový komplex Anantara Al Jabal Al Akhdar Resort, který pozemek skoupil a za vstup na vyhlídku inkasuje nehorázné peníze. Obejdete se ale i bez něj. U iránské restaurace Layali Al Jabal Restaurant, kam jsme chodili na skvělé obědy a výtečné mangové smoothie, je úplně stejný výhled na okolí a je zadarmo.
Vzhledem k tomu, že Dianina vyhlídka je pouhým marketingovým tahem, museli jsme vymyslet alternativu, jak si pobyt ve městě Saiq zpříjemnit. Můžete si tady udělat asi dvouhodinovou procházku terasovitými políčky, ze kterých jsou krásné výhledy.
Horská vesnice Al-Sugra
Kaňony a údolí pohoří Hadžar jsou plné odlehlých vesnic, kam se dostanete jen čtyřkolkou. Údajně nejodlehlejší, a pro mě i nejzajímavější, takovouto vesnici je Al-Sugra. Byla založená v 16. století potomky kmenů, kteří do Ománu přišli z Jordánska. Své domky si po způsoby Petry vyhloubili do pískovcových skal na úbočí hory Jebel Akhdar. Po dlouhou dobu byla tato vesnice ukryta před zraky návštěvníků, navíc až do roku 2055 tu byla vojenská zóna.
Dnes je to v podstatě vesnice určená pro turisty, kteří se tu mohou ubytovat. Docela by mě lákalo strávit jednu noc uprostřed ničeho. Místní se přestěhovali do nedaleké vsi a docházejí sem jen pracovat. Jediným stálým obyvatelem je snad stařenka, která má na okraji vesnice stádo koz. Zaujal nás důmyslný systém na dopravu zásob a zavazadel návštěvníků. Kousek od parkoviště, ze kterého se musí ještě po cestě sejít dolů do vesnice, mají do ní zavedenou lanovku. 🙂
Vesnice Wakan
Poslední zapadlá horská víska, kterou jsme v Ománu navštívili. Ač se od města Saiq nachází vzdušnou čarou jen prá kilomentrů, obě místa nepropojuje silnice a tak je nutné strávit neuvěřitelné 3 hodiny v autě směrem na Muscat a zase zpět do hor a najet 260 km, abysme se do ní dostali.
Čeká nás opět strmý výjezd po prašné cestě se srázem hned za jejím okrajem. Naštěstí už takovýhle adrenalin jsem tady absolvovala naposled.
Údajně je Wakan městečko s nejkrásnějšími výhledy do nížiny al-Batína. Nemůžu ale říct, že bych pohledem do okolí byla ohromená, všechno kolem má barvu neurčité šedi, vypadá to tu jako krajina na Marsu. Co se mi tu ale líbilo hodně, byla zelená oáza, kterou vede chodník nahoru do kopce k vyhlídce na okraji masivu Jebel Akhdar. Cestu lemuje vinná réva, granátovníky a citrusové stromy. Tento příval čerstvé zeleně bylo příjemným zpestřením a pastvou pro oči po několika dnech strávených ve vyprahlé krajině. Pár místních tady obdělávalo svoje zeleninová políčka, kolem vyhlídky jsme pak potkali už jen několik pasoucích se koz.
