Do Českého Švýcarska jsme vyrazily s kamarádkou doslova za pět minut dvanáct. První den jsme si prošly (a částečně i propluly) Edmundu soutěsku a vydaly se přes obec Janov a Růžová k Dolskému mlýnu, kde se natáčela pohádka Pyšná princezna. Druhý den jsme se během snídaně dozvěděly, že pár kilometrů od nás začal v noci hořet les. Z Jetřichovických vyhlídek jsme už pozorovaly, jak se okolí vrchu Růžová zahalovalo do našedivělého oparu. Turisté z Edmundovy soutěsky se museli evakuovat. Další den se evakuovala obec Mezná, kterou jsme den před tím procházely, a padl náš plán navštívit Pravčickou bránu. Jako alternativu jsme zvolily její menší verzi nacházející o sedm kilometrů dál. Vrátily jsme se do Prahy a ten večer už bylo jasné, že oheň hned tak zkrotit nepůjde. České Švýcarsko zažilo požár, jaký stovky let nepamatuje. Je jasné, že na ohořelé pahýly sice není krásný pohled, ale právě svojí návštěvou a utracením nějaké té koruny oblasti nejvíc pomůžete, navíc velká část národního parku zůstala nedotčená. Provedu vás místy, které jsme stihly projít.
Kde se ubytovat: obec Růžová se ukázala jako skvělá volba. Není vyloženě turistickou obcí, a tak je tu klid, přitom slouží jako výchozí bod pro pěší túry do nedalekých soutěsek, na mýtický vrch Růžová a k Dolskému mlýnu. Navíc je nad ní kopec Pastevní vrch s novou krásnou rozhlednou zvanou Růženka, odkud je výhled do všech světových stran.
Trasa: obec Růžová – Edmundova soutěska – obec Janov – Dolský Mlýn – Pastevní vrch – obec Růžová
Délka trasy: 22 km
Ještěže jsem to ráno netušila, co mě čeká. Vyrazit do přírody s „nabušenou“ kamarádkou, pro kterou ujít 30 kilometrů nepředstavuje žádný problém, s sebou nese úskalí, že vás bude k podobným nadlidským výkonům nutit taky. Martina se ovšem nad fakt, že vedle ní působím jako neduživý chudák, dokáže povznést a nevadí jí se ode mě oddělit a prodloužit si trasu podle svých tužeb. To neměl být případ tohoto dne, i když jsem s tím ještě během snídaně na zahrádce našeho penzionu počítala.
Je skvělé, když jste ubytovaní v takové lokalitě, odkud můžete rovnou podnikat trasy a nemuset tak nikam popojíždět autem. Vstup do Edmundovy soutěsky je z obce Růžová pouhé dva kilometry. Po hodně strmému sestupu do kaňonu se dostáváme k Meznímu můstku nad říčkou Kamenice. Na pravou stranu vede cesta k Divoké soutěsce, nechce se nám ale platit dvakrát za převoz po řece, a tak se vydáváme doleva Edmundovou soutěskou.
Ta své jméno dostala po majiteli okolního panství Edmundovi Clary-Aldringenovi, který ve spolupráci s jedním z našich nejstarších turistických spolků zpřístupnil tuto dolní část toku Kamenice. Během jedné zimy najal asi 200 italských stavebníků, kteří prorazili tunely pro pěší a vybudovali kolem vody lávky. Necelou kilometrovou nepřístupnou částí vás převezou lodníci, kteří zároveň slouží jako průvodci a podávají humorným způsobem výklad. Plavba Edmundovou soutěskou trvá asi dvacet minut (Divoká soutěska je o pět minut kratší) a je opravdu nádhera plout v naprostém tichu mezi vysokými skálami. Doporučuju zvolit si směr od Mezního můstku k Hřensku, protože se jím vydává méně lidí a v loďce se tak povezete business třídou, zatímco budete míjet výletníky v opačném směru, kteří se budou mačkat ve třídě economy. Žádný jízdní řád tady není, loďka vyplouvá 20 minut od zakoupení první jízdenky, která stojí 120 Kč. Zbylý pěší úsek k Hřensku se mi už nezdá tak pěkný jako od Mezního můstku k pramicím, navíc se tu budete potkávat už s podstatně většími skupinkami lidí.
Z Hřenska se vydáváme po zelené nahoru do kopce přes Horní Janovskou vyhlídku do obce Janov, kde si v restauraci hotelu Devítka dáváme oběd. A tady to začne. Jsou teprve dvě hodiny a Martina začne přemítat nad tím, že až dorazíme do dvou kilometru vzdálené Růžové, mohly bysme dojít ještě k Dolskému mlýnu pěšky. Okruhem to bude „jenom dalších deset kiláčků“. Mám v sobě čtyři bramborové knedlíky s uzeným a ta představa mě láká pramálo. Nakonec se nechávám přesvědčit, protože v nejbližší obci od mlýna, Kamenické stráně, je parkování stejně zakázané.
Z Růžové se tedy vydáváme na další pochod. Po dvou kilometrech začnu svého rozhodnutí litovat. Martina si všimne mého loudání a zvětšující se vzdálenosti mezi námi a prohodí, že tímhle tempem zpátky v penzionu do soumraku nebudu. Dostáváme se k úpatí Růžového vrchu, mýtické hory, na které snad prý v minulosti vykonávali své rituální obřady Keltové a Germáni. Jeho výraznou špičatou siluetu, pro kterou se hoře někdy přezdívá „česká Fudži“ maloval mimo jiné můj oblíbený německý malíř Caspar David Friedrich. Hezky se na vrch dívá, ale není z něj žádný rozhled, proto se na něj nevydáváme.
V lese se setkáte s několika pozůstatky v podobě bunkrů na tzv. linii lehkého opevnění. Byla vybudována v roce 1937 a 1938 na obranu československé severozápadní hranice před možným vpádem vojsk nacistického Německa. S Mnichovskou dohodou a ztrátou Sudet se ale systém nikdy nevyužil.
výhled na Hřensko z Horní Janovské vyhlídky 
Růžový vrch
Konečně jsme tu – Dolský mlýn. Už z něj zbyly jen obvodové zdi, ale i tak je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Českém Švýcarsku. První zmínka o něm pochází už z roku 1515, v průběhu staletí byl pak několikrát přestavěn. Současná budova pochází z roku 1727. V dobách, kdy se v Kamenici plavilo dřevo a většina vody procházela propustí a ne do mlýnského náhonu, dostal mlynář právo vařit pivo a destilovat lihoviny jako odškodné za ušlý zisk. Od konce 19. století tu byla zastávka loděk na plavby Ferdinadovou soutěskou (plavby po ní skončily se 2. světovou válkou), mlýn se tak stal výletním hostincem a turistickou destinací a svému původnímu účelu přestal sloužit úplně. S odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce stavba chátrala, až v 50. letech zaujala tvůrce pohádky Pyšná princezna. V době natáčení byl mlýn ještě relativně zachovalý, filmaři nicméně strhli sousední budovu, která se jim nehodila do záběru. Za kulturní památku byl prohlášen až v roce 2007 a je udržován díky práci nadšenců, kteří vysekali okolní porost a budovu opravili.
Odsud už zbývá jen jediné stoupání do obce Kamenická stráň, za níž po asfaltce projdeme kolem plácku, na který by zaparkovalo minimálně deset aut. To jsem neměla vidět. Dalo se sem zajet pohodlně autem a já místo toho umírám vyčerpáním úplně zbytečně!
Po asfaltce je to do Růžové dva nekonečné kilometry, přesto mě ještě zláká vyjít na mírný Pastevní vrch s rozhlednou Růženka. Je to asi ta nejmenší vyhlídková věž na světě s výškou 6,6 m, zbudovaná v roce 2018. Připomíná mi hlavu chobotnice. Po jejích zdech budou růst popínavé rostliny, což učiní tuhle stavbu ještě zajímavější. Je tu klid a krásný výhled na vrch Růžová, Labské pískovce a vzdálené vrcholky Českého středohoří a Lužických hor. Bohužel druhý den odtud zpoza kopce za Janovem bude vidět i dým valící se z právě vzniklého požáru v údolí.
Trasa: Jetřichovické stěny
Délka: 8 km
Název je odvozen od přilehlé turistické obce Jetřichovice, která je takovým centrem Českého Švýcarska.
Nejvíc lidí se odtud vydává na šest kilometru dlouhý okruh po červené a zelené, který obchází tři krásné vyhlídky. Jejich názvy nesou jména členů rodu Kinských, kterým území v 19. století patřilo, a kteří na těchto skalách vybudovali vyhlídky s přístřešky pro návštěvníky. Po trase se jde pořád nahoru a dolů, a ti, co trpí závratěmi, ale z některých míst nadšení nebudou.
Nejprudší stoupání vede hned na tu první, Mariinu vyhlídku. Je na ní zbrusu nová dřevěná chatka, která nahradila své předchůdkyně z roku 2005, která lehla popelem a z roku 2015, které pro změnu začali uhnívat nosné trámy. Výstupem na její vrchol po strmých schodech a po úzkých cestičkách, kdy se přidržujete zábradlí, jsem si splnila bobříka odvahy. Druhá vyhlídka, Vilemínina stěna, je na druhou stranu úplně v pohodě, protože se jedná o výběžek z lesní cesty a nemusíte tak lézt po skalách, abyste se na ní dostali. Je pojmenovaná na počest manželky knížete Rudolfa Kinského, Vilemíně. Po Rudolfovi zase nese jméno třetí a nejvyšší vyhlídky na skalní věži Ostroh, kterou si šlechtic oblíbil. Výstup na její dřevěný přístřešek už byl ale nad moje síly, úzké cesty a srázy dolů prostě nedala.
Stojí za to si trasu trochu prodloužit a namísto toho, abyste se sešli hned po zelené zpátky do Jetřichovic, pokračovat ještě další kilometr po červené, odkud jsou hezké výhledy na tyto vyhlídky. Málokdo po této cestě pokračuje, což je další bonus. Dostanete se až ke zvláštním pískovcovým skalám, odkud pak sejdete po modré dolů a budete míjet pěkné loučky.
pohled z Mariiny vyhlídky 
návrat do Jetřichovic 
v pozadí Jetřichovické stěny
Malá pravčická brána
Délka: 8 km
České Švýcarsko je o vyhlídkách a kdo jich nemá dost, může se vydat na Malou pravčickou bránu. My jsme si jí zvolily jako náhradní alternativu za tu hlavní, protože se v jejím okolí už požár značně rozšířil. Vyšly jsme z obce Vysoká Lípa přes vyhlídkové místo Šaunštejn, ale stoupání po strmých schodech a úzkých cestách mě hodně rychle odradilo od výstupu na ní.
K Malé pravčické bráně je to odsud už kousek, na její výstup ale žádné těžkosti už překonávat nemusíte. Pokud se vydáte jako my po červené dál na Mezní Louku a odtud pak po modré nebo po asfaltce zpátky do Vysoké Lípy, počítejte s tím, že část cesty bude procházet lesem napadaným kůrovcem. Trasa mě tedy moc nenadchla.
Nadchlo mě ale České Švýcarsko jako celek. Příští rok se sem chci vydat určitě znovu a prozkoumat jeho severní a méně přístupnou část.
