Návštěva v Le Royal patří k výjimečným zážitkům. Ne o každém místě se dá totiž říct, že se v něm člověk cítí přímo královsky – název Le Royal tedy nepřehání. Zrekonstruovaný kulturní prostor na místě legendárního kina Illusion, které bylo svého času největším v Praze, se po mnoha letech uzavření dočkal svojí obnovy. Od jara 2014 se tak Praha může pyšnit klubem, který zde dosud chyběl – luxusní interiér ve stylu První republiky, kde z pohodlí křesla nebo dokonce rokokového gauče můžete se sklenicí vybraného vína sledovat film, poslouchat koncert nebo se jen bavit s přáteli.
Adresa: Vinohradská 2165, 120 00 Vinohrady
Webové stránky: https://www.leroyal.cz
Na Le Royal mě upozornila moje kamarádka, nadšená milovnice španělské kultury, která básnila o vystoupení kytaristy Morenita de Triany. Rezervovala jsem si lístky a myslela si, že sedačky budou zkrátka jako v kině. Ale omyl, vešla jsem do krásného prostoru pokrytém koberci, kde se sedí kolem stolů na retro křeslech a gaučích. Je to zcela jiný pocit, sledovat představení z takového pohodlí, kdy intimní atmosféru utvářejí jen bodová světla a svíčky. Bar je naproti tomu ve zcela moderním duchu nasvětlen fialovou barvou – musím říct, že jsem chvílemi nevěděla, jestli pozorovat to, co se děje na jevišti nebo na baru. Návštěvníci sem chodí vyfiknutí jako do Národního divadla, na tomhle místě se štukovou výzdobou by se člověk cítil v rozrbaných džínách asi trochu nepatřičně. Je to nádherný secesní prostor, přesto z něj nečiší ani náznak snobismu.
Ke koncertu Morenita se pojí jeden můj trapas. O performerovi jsem si nepřečetla zhola nic, šla jsem prostě na koncert španělské hudby, kterou mám ráda. Byl skutečně bravurní kytarista, ale překvapilo mě, že mezi jednotlivými skladbami mluvil k publiku nejen španělsky, ale také výbornou slovenštinou. Moje kamarádka mi před začátkem představení sice říkala, že žije v Bratislavě, ale nečekala jsem, že by mohl mluvit bez přízvuku tak obtížným jazykem. Vysvětlovala jsem si to tím, že tam buď žije od dětství nebo jazyk naposlouchal díky svému hudebnímu sluchu. Po představení jsem se kamarádce svěřila s tím, o čem jsem celý koncert přemýšlela. Její odpověď mi vyrazila dech: „Víš, on to není Španěl. Je to slovenský Rom“. A aby můj pocit trapnosti trochu zmírnila, dodala: „Ale nedivím se ti. Vypadá fakt jako Španěl a navíc hraje bravurně“.
Za své mrtvýchvstání vděčí Le Royal francouzi Jeanu-Christophophu Gramontovi, který po dlouhých desetiletích způsobených komunistickým režimem vdechl prostoru novou atmosféru. Více se o tomto historii tohoto klubu a jeho rekonstrukci se dozvíte na jeho webových stránkách, kde byste také měli shlédnout program. Kromě promítání filmů, se zde často konají akce spojené se španělskou kulturou (představení flamenka, koncerty), jazzové koncerty, ale také přestavení burlesky, pro která by snad nemohl existovat příhodnější prostor.
Jsem ráda, že se nám nabízí možnost návštěvy takovéhoto prostoru plného grácie a noblesy. Večer strávený v něm je pro mě pokaždé něčím výjimečným, kdy se zkrátka a dobře jenom kochám. Interiérem, krásnou hudbou nebo představením, přítmím svíček a znovuožilou atmosférou 30.let.
