Naše cesta začíná! První den a nebe halí hustá mlha s intenzivním deštěm. Přesto to nevzdáme a vydáváme se na trek k termální řece v oblasti Reykjadalur. Krajina jako vystřižená ze severských krimi, s několika míst stoupá pára, vidíme první vodoopád! A mezitím komplet promokneme. Asi by to ale nebyl Island, když by nás počasí takhle nevypeklo. Ve zdraví přečkáme i plavbu trajektem na Vestmanské ostrovy a až tam mám pocit, že cesta na Island bude stát za to.
Trasa: údolí s termálními prameny Reykjadalur, přesun na ostrov Heimaey
Praktické okénko:
Placené parkoviště v Reykjadalur podle počtu hodin. Za tři hodiny jsme zaplatily 950 ISK.
Pro více informací o oblasti Reykjadalur: https://guidetoiceland.is/connect-with-locals/regina/reykjadalur-hot-spring-valley-in-south-iceland
Jízdní řád trajektu z přístavu Landeyjahöfn na ostrov Heimaey: https://herjolfur.is/en/
Jízdenky si lze zakoupit online, v září mimo hlavní turistickou sezónu jsme si je zakoupily až na místě.
Parkování je v přístavu přístav Landeyjahöfn zdarma.
Cena pro osobu za jednu cestu trajektem: 2000 ISK
Ubytování v Heymaey – Guesthouse Árný: https://www.arny.is/
Takhle určitě nechcete začínat svojí cestu po Islandu
Náš první den společné cesty a od rána vytrvale prší. V Reyjkavíku je to „jenom“ déšť, za městem ale padla taková mlha, že je vidět sotva na sto metrů. Cesta autem do 40 kilometru vzdáleného oblasti s termálními bazénky zvané Reykjadalur, což v islandštině znamená „údolí páry“, se tak zdá nekonečná. Každé z nás prolétlo hlavou, co to bude za průšvih, když takovéhle počasí tady bude pořád. Tři měsíce jsme se těšily, až budeme konečně na Islandu, věnovaly jsme tomu hodiny příprav a teď tady vidíme nepropustnou mlhu. Můj islandský kamarád, Martin, mi řekl, že když se rozhodnou vyrazit na výlet, jedou tam, kde má být zrovna hezky. Nebo aspoň líp než ve zbytku ostrova. To my ale udělat nemůžeme, máme pevně daný itinerář, všechno ubytování zaplacené, na improvizaci tady není místo.
Navzdory apokalyptickému výhledu, který máme z okna našeho auta, ani jedna z nás nevysloví pochybnost, jestli má vůbec k termálním pramenům jezdit. Jsme zkrátka rozhodnuté neuhnout z našeho plánu a vidět horkou páru vyvěrající z útrob země stůj co stůj.
Jakmile se přiblížíme k parkovišti, vidíme, že podobných zoufalců jako my, je tu dost. Před vjezdem naší poznávací značku zaznamená kamera, to si pak každý dobře rozmyslí, jestli zaplatí parkovné nebo ne. To se na tomhle místě počítá podle hodin a platí se při odjezdu v automatu.
K pramenům vede přímo z parkoviště asi čtyř kilometrová cesta mírným stoupáním do kopce. Všude kolem je nízká tráva, stromy žádné, připomíná to tu skotskou krajinu. Až na to, že z několika míst stoupá pára. Asi po dvou kilometrech chůze vidíme náš první foss (islandsky vodopád), který je pravda trochu v mlze, ale na jeho majestátnosti to nikterak neubírá. To už ale cítím, že mi začínají pomalu ale jistě prosakovat moje pohorky. Zjišťuju stav u holek a jsou na tom stejně. Déšť není zas tak prudký, ale po islandsku vytrvalý a rozhodnutý se vám pomalu ale jistě prodrat až na kůži. Výletníci, které cestou míjíme, vypadají v pláštěnkách jako zřízenci, kteří se během covidové éry chránily v nemocnicích a v testovacích centrech před nákazou.
Statečně dojdeme až k prvnímu pramenu, k němuž vede dřevěný chodník, který teď poměrně klouže. Pár lidí se už vyhřívá ve vodě, pár z nich se právě svléká do plavek, my ale nechceme riskovat zápal plic a tak se rozhodneme tuto kratochvíli oželit. Prameny, ve kterých se dá koupat, vedou ještě dál, nám ale tohle naprosto stačilo a obracíme se nazpátek. To už mám v obou botách louži.
Jakmile jsme změnily směr naší chůze, zjišťujeme, že cesta sem byla procházka růžovou zahradou. Teď vane protivítr a mám pocit, že déšť ještě zintenzivnil. Zažíváme pravé islandské peklo. S Katkou si děláme legraci, že kdyby nějakým úplným nedopatřením s námi jeli i naši partneři, kteří patří mezi skalní necestovatele, tak si okamžitě kupují zpáteční letenku do Prahy ještě na ten samý den.
Konečně se dostaneme zpátky na parkoviště, kde vyvstává další problém – kde se převléct? Na to, že většinu roku na tomhle ostrově prší, tak vybavení na to tady zrovna nejsou. Ohromné parkoviště a žádné převlékárny. V místní kavárně je nám trochu trapné se převlékat, jedinou spásou jsou tedy toalety. Tahám tam svůj lodní kufr na kolečkách a je jasné, že toto řešení zvolily všechny ženy, které se právě vrátily z kopců. Při svlékání vyjde najevo, že mi pod pláštěnkou (pravda, ne moc kvalitní) protekly všechny čtyři vrstvy oblečení, o promáčených „nepromokavých“ kalhotách ani nemluvím. Korunu tomu všemu nasadí místní zaměstnanec, který sem na toalety, kde je asi osm polosvlečených ženských, přijde umýt zrcadla. Vejde sem a udělá svojí práci s takovou samozřejmostí, jakoby byl v místnosti zcela sám.
Konečně je i tahle útrapa s převlékáním za námi a vyrážíme směr přístav Landeyjahöfn, odkud se v podvečer chceme nalodit na trajekt na Vestmanské ostrovy, konkrétně na ostrov Heimaey. Vlastně ani nevíme, jestli trajekt v takovémhle nečase vypluje, v případě velké nepřízně mají lidé prostě smůlu. Odbočujeme z okružní silnice 1 a celých těch dvanáct kilometrů do přístavu máme pocit, že cesta vede do samotného pekla.
Dorazíme dokonce hodinu před odplutím trajektu. Auto necháváme v přístavu, vzhledem k tomu, že Heimaey má na délku pouhých 7 kilometrů, je zbytečné brát ho s sebou. Parkování je tady v přístavu zdarma. Stále prší, přenesení všech našich zavazadel a mokrého oblečení do terminálu tak není žádný med. Navíc zjistím, že na džínech mám v oblasti rozkroku obrovský mokrý flek! Vůbec nevím, kde jsem k němu přišla, ale Irča ho má na tom samém místě taky. Jediné vysvětlení je, že jsme znovu promokly, když jsme se na parkovišti v Reykjadaluru platily v automatu. V tomhle nemůžu zůstat, a tak se na záchodě za dnešek už podruhé převlékám. Mám na sobě poslední legíny, a jestli zmokne i tohle, přijde na řadu už jen pyžamo.
Při nákupu jízdenek si pán za okýnkem zaznamená naše jména. V legraci se ho zeptám, jestli je to pro případ, že půjde loď ke dnu. Úsměv mi zatuhne, když s vážnou tváří přikývne. Rozhlédnu se po pasažérech, kteří v terminálu spolu s námi čekají, až se budou moct nalodit. Většina z nich jsou Islanďané, všichni mají na sobě suché oblečení, pár žen má dokonce i šaty. Jen my tady působíme s našimi kufry a igelitkami s promočeným oblečením jako bezdomovci.
Písničkář Jan Burian ve své knížce Sága o cestě na Island napsal, že cesta trajektem na ostrov Heimaey bylo to nejhorší, co na své cestě zažil. Musím ale říct, že naše čtyřicetiminutová plavba probíhala vzdor šílenému počasí poměrně poklidně. Co lze s jistotou říct je, že připlouváme do krásnějšího kraje – cestou k přístavu míjíme nádherné zelené útesy! I déšť tady ustal, a tak na pyžamo naštěstí nedojde.
Z přístavu je to k našemu penzionu asi 20 minut chůze, ale skály, které vidíme po naší pravé straně, jsou prostě přenádherné a já se nemůžu dočkat, až to zítra všechno uvidíme! Do té doby ale doufám, že uschne převážná část našeho oblečení, které v penzionu rozkládáme na každé volné místo i ve společenské místnosti a v jídelně. Snad se za to na nás ostatní hosté v penzionu nebudou zlobit!
