Rotterdam: město bez srdce

Když se řekne nizozemské město, většina lidí si představí malebné domky z červených cihel a vysokými štíty zrcadlící se na hladině vodních kanálů. Po nich se brouzdají místní na svých loďkách, o okolní mosty jsou opřené desítky kol a v atmosféře vibruje pohodová nálada. V Rotterdamu na nic takového nenarazíte. Namísto téhle romantické vize vás tu čeká přehlídka moderní architektury a umění, unikátní barová scéna a neformální přístup zdejších obyvatel. To vše bez přítomnosti davů turistů, kterým se podbízí Amsterdam. Ač má zcela nový háv, psaly se tu světové dějiny.

Rotterdam by nikdy nebyl tím, čím je dnes, nebýt jeho bombardování německou Luftwaffe v roce 1940, kdy doslova celé jeho centrum bylo srovnáno se zemí. Jediné, co zde zbylo, byl kostel, radnice a vůbec první mrakodrap v Evropě, Witte Huis. Občané měli možnost vyjádřit se v referendu, zda chtějí své město obnovit podle původního vzoru nebo ho vybudovat na základě zcela nového, moderního konceptu. Ti se chtěli dívat do budoucnosti a zvolili druhou možnost. Tak se Rotterdam stal doslova experimentálním hřištěm pro architekty, kteří jakoby dodnes zkoušeli, jaká mrakodrap se sem ještě dokáže vtěsnat. Pokaždé, když sem přijedu, tu mezitím vyroste něco nového.

Zničení města připomíná bronzová socha Ossipa Zadkina umístěná vedle námořního muzea. Zobrazuje postavu se vztyčenými pažemi a zakloněnou hlavou, jako by se na ni něco řítilo. V hrudi má díru, což symbolizuje chybějící srdce města, respektive jeho centra. Soše se tak přezdívá Město bez srdce.

Kostel sv. Vavřince – jedna z budov, která přečkala bombardování v roce 1940

Když jsem tu před deseti lety pobývala několik měsíců v rámci Evropské dobrovolnické služby, jako město, kterému chybí srdce, jsem vnímala celý Rotterdam. Byl pro mě neosobním, neútulným městem, trvalo mi dost dlouhou dobu, než jsem si na něj zvykla. Postupem času jsem si našla svoje oblíbená místa, kamarády a začala se mi líbit etnická pestrost jeho obyvatel. Pokaždé, když se sem vrátím, už nevidím jen konkrétní budovy, ale všechna ta místa mám spojena se vzpomínkami na konkrétní události, pocity, který jsem tehdy měla. Vybavují se mi všechny ty bláznivé situace, které jsem zažila spolu se třemi dalšími kolegy-dobrovolníky ze Španělska, Srbska a Lotyšska. Bydleli jsme spolu ve stejném bytě a pracovali v turistické kanceláři určené pro mladé cestovatele. V létě jsme kromě toho provozovali i hostel a ne ledajaký. Svojí potenciální klientelu lákal na cenu pouhých 10 euro za noc a garantuju vám, že se jednalo o nejšílenější hostel na světě. Bohužel mluvím v minulém čase, jelikož už neexistuje. Jednalo se ale o tak unikátní místo, že mu bude věnovaný celý článek. 😊

Hřiště pro architekty

Při každé návštěvě Rotterdamu ráda vysedávám na lavičkách poblíž ikonického mostu Erasmus, tolik charakteristickém pro toto město. Přezdívá se mu labuť, až ho uvidíte, bude vám jasné proč. Na protější straně se na rotterdamském „Manhattanu“ krčí vedle mrakodrapů budova hotelu New York, ve které byla v minulosti centrála lodní společnosti Holland-American Line. Všichni emigranti, kteří mířili na přelomu 19. a 20. století z Rotterdamu do Severní Ameriky, touto budovou prošli a mohli se zde do doby, než odpluje jejich loď, ubytovat. První plavba se uskutečnila v roce 1872 a trvala celých patnáct dní. Nemůžu si pomoct, ale i teď je pro mě lákavá představa cestovat jako za starých časů a spatřit sochu Svobody zpoza paluby lodi. Párkrát jsem měla štěstí loď brázdící vody Atlantiku tady vidět kotvit. Člověk má v Rotterdamu zkrátka pocit, že je spojen s širším světem. Aby ne, v délce dvaceti kilometrů se po řece Nová Máza táhne největší kontejnerový přístav Evropy. Kdo zatouží po moři, může nasednout na nově zbudovanou linku metra a za čtyřicet minut se u něj kochat západem slunce.

Další architektonickou zajímavostí jsou Cube Houses postavené v roce 1977. Jedná se o komplex čtvercových budov umístěných na sloupech a nakloněných o 45 stupňů. Architekt Piet Blom chtěl stvořit jakési město ve městě nebo spíše les ve městě, kde každý z domů představuje jeden strom. Člověk by při pohledu zvenčí řekl, že je naprosto nemožné v něčem takovém žít a lidé se skutečně zpočátku do nich nehrnuli. Při návštěvě některého z bytů ale zjistíte, že všechno drží na svém místě, jen jsou zkrátka zkosené zdi. Pokud chcete vyzkoušet jaké to je v nich bydlet, můžete se ubytovat ve hostelu Stayokay nebo navštívit zdejší muzeum.

Tou nejnovější a obzvláště vydařenou stavbou je Depot Boijmans Van Beuningen – budova mající tvar mísy, která na svých stěnách zrcadlí všechno kolem. Stojíte před ní v úplném úžasu, protože máte pocit, že se díváte na ohromný obraz, na kterém jsou zobrazeny mrakodrapy, přilehlá zeleň i vy sami. Po svém dokončení bude sloužit jako rozšířený výstavní prostor sousedního muzea Boijmans Van Beuningen s terasou a kavárnou na střeše.

Budovy tyčící se vysoko do nebe jakoby byly Rotterdamu předurčené už dávno v minulosti. V roce 1898 byl zde vybudován Witte Huis ve stylu Art Nouveau. Se svými 43 metry a deseti patry se jednalo o první výškovou budovu v Evropě. Je jedna z mála, ke které bylo bombardování za 2. světové války milosrdné a kochat se jí tak můžete z přístavu Oude Have, ve kterém jsou zakotvené loďky z počátku 20. století.

Pokud si chcete užít pohled na město z výšky, můžete zajít na věž Euromast (odvážlivci se mohou nechat slanit z 96 metrů) nebo i s drinkem posedět na venkovní terase umístěné v nejrozlehlejší budově Nizozemí, De Rotterdam, se 44 patry.

Pohled z laviček před Fenix Food Factory. Budovase zelenou kupolí je hotel New York

Přeci jen se tu ale jedna historická ulička najde. A má zcela jedinečnou historii! Asi tři kilometry od centra ve čtvrti Delftshaven se nachází typicky holandský vodní kanál obklopený domky s nejrůznějšími tvary štítů, ve kterém jsou ukotvené krásné loďky zkonstruované před sto lety. Jejich majitelé se v těch málo slunných dnech, které tady jsou, na nich vyhřívají, čtou si knížku nebo pozvou své přátelé na drink. Název čtvrti odkazuje na deset kilometrů vzdálené čarokrásné město Delft, kterému chyběla řeka, a proto byl jeho přístav ve středověku vybudovaný právě zde. Výjimečným ho dělá skutečnost, že v roce 1620 odsud vyplouvali do Ameriky Otcové zakladatelé na lodi Speedwell. Tichý svědek jejich pobytu je zdejší kostel, do kterého chodili na bohoslužby. Také holandská Východoindická společnost zde měla několik skladů a přístaviště. Před staletími na tomto místě panoval mumraj a čilý obchodní ruch, dnes je to oáza klidu. Davy turistů se selfie tyčemi tu naštěstí nenajdete, zato můžete nakouknout do některého ze zdejších starožitnictví, dát si skleničku vína v malém baru nebo si jen tak sednout na lavičku a vychutnávat si poklidný večer. Je to v Rotterdamu moje nejoblíbenější místo.

Jediná historická ulice ve čtvrti Delfshaven

Jestli zatoužíte po troše přírody, vydejte se (ideálně na kole) k jezeru Kralingse Plas. O víkendech v letních měsících je jeho západní strana obšancovaná rodinami a skupinkami přátel, kteří se sem vydali grilovat. Hraje se tady plážový volejbal, dá se tu zaplavat, introverti kolem jezera taky najdou svůj tichý kout, kam si na lavičku mohou zalézt s knížkou. Když už budete mít kolo, udělejte si cestou na Kralingse Plas zajížďku: od hlavního nádraží jeďte na sever podél kanálu řeky Rotte, kde budete míjet spoustu hausbótů. Dostanete se až k jezeru Bergse Voorplas. Jeďte zelení podél jeho jižní části, kde cestou potkáte krásný větrný mlýn Prinsenmolen z roku 1648 a spoustu rodinných domků s vesnickou atmosférou. Rušnou silnicí Terbregseweg se dostanete až na Kralinge Plas.

Po několika týdnech ve městě jsem už zažívala takovou absenci přírody, že když jsem poprvé vstoupila do okolního lesíka, měla jsem pocit, že se mi plíce roztáhly do celého těla. Až tady jsem si uvědomila, jak je pro mě příroda důležitá a jak je Praha se svými rozlehlými parky v tomhle unikátní. Tady si nemáte kam utéct nabít baterky. Každý sice má Holandsko spojené se zelení, je to ale zeleň tvořená loukami, na kterých se pasou krávy nebo prohánějí koně. Nic, kam byste se vydali na výlet.

Kulturní pel mel a konec Černého Petra

Nizozemsko si svou svobodomyslnost a otevřenou náruč pro lidi z rozličných kultur a vyznávající jiné náboženství udržuje po staletí až do dnešních dnů. Už to nejsou perzekuované náboženské skupiny z různých koutů Evropy, které by zde hledali útočiště, dnes jsou to převážně lidé z Maroka, Surinamu, Turecka a Afriky, kteří zde nalezli svůj domov. Více než polovina zdejších obyvatel nejsou nizozemského původu, což dodává okolí na pestrosti a kulturní rozmanitosti. To má i své kulinářské benefity. Dostanete chuť na tureckou pizzu? Není nic snazšího, než zajít do sousední restaurace. Je libo něco ze Surinamské kuchyně? Není problém, dva bloky odsud je skvělé bistro. Kromě spousty muzeí, galerií s moderním uměním, obchodů s retro oblečením a vinylovými deskami, je ve městě spousta barů (hlavně v ulicích Nieuwe Binnenweg a Witte de Withstraad), které jsou přeplněné dlouho do noci. Mám pocit, že tady lidé paří každý den, ať už je pátek nebo pondělí.

Jakmile je slunečný letní den, místní vyrazí do Fenix Food Factory na jižní straně od erasmovského mostu. V prostorách bývalých skladů tu vniklo několik bister nabízející třeba tapas, můžete tu nakoupit čerstvé produkty nebo si dát pivo v místním pivovaru Kaapse Brouwers. Lidi posedávají venku u vody a má to tu velice příjemnou, uvolněnou atmosféru.

budová hlavního vlakového nádraží a mrakodrapy Delftse Poort

To, co mi na místních přijde zvláštní je jejich absence potřeby soukromí. Myslela jsem, že touha „nebýt viděn“ a možnost skrýt se doma před vnějším světem, je přirozená všem lidem. Ne tak Nizozemcům, kteří ve svých domácnostech zásadně nepoužívají závěsy a každý kolemjdoucí tak může „nakouknout“ do jejich rodinného života. Tak se mi častokrát stalo, že jsem šla po ulici a v přízemním bytě jsem hned za sklem viděla, jak se otec dívá se synem na televizi, nebo jak žena připravuje večeři. Původ tohoto jevu zřejmě můžeme hledat v protestantské minulosti této země, kdy člověk budil podezření, pokud by dával najevo, že má co skrývat. Takto ostatně můžete snadno rozpoznat, jestli za okny bydlí Nizozemci nebo lidé s cizím původem, kteří si právem myslí, že kolemjdoucím nic není do toho, jestli právě lenoší na gauči nebo mají na večeři pozvané přátele. Musím se přiznat, že skrze okno jsem do bytů často ráda nakoukla. Stejně jako Skandinávci, i Nizozemci hodně dbají na útulné vybavení domácnosti, tlumená světla a originální nábytek. Když jste nuceni trávit kvůli nepřízni počasí značnou část roku v interiéru, musíte si ho holt pořádně vykrášlit.

Při jedné své podzimní návštěvě jsem si u kamarádů listovala noviny, kde jsem narazila na článek o Černým Petrovi. Ten ve svém pestrobarevném historickém kostýmu každoročně v polovině listopadu pomáhá Mikulášovi dát do latě zlobivé děti. Do Rotterdamu postavy připlouvají na řece Maza a jedná se vlastně o velkou party v ulicích města. Během posledních let je ale postava Černého Petra trnem v oku různým aktivistům, pro které je symbolem rasismu a koloniální minulosti, a to tom právě byl tenhle novinový článek. Často teď místo do černa zbarvené postavy můžete vidět jen Petra začmouzeného od sazí. A tak se země zastávající tolerantní přístup ke všem příchozím, stává netolerantní vůči svým vlastním tradicím. Nemyslím si, že je to dobře.

Rotterdam je typem města, který se lidem nemusí líbit na první pohled. Je prostě jiný, svůj, neustále se vyvíjecící s dynamickým nábojem. Jestli chcete vidět něco úplně jiného než typická holandská města, která jsou si navzdájem hodně podobná, jestli jste obdivovatelé moderní architektury a designu, máte rádi rušnou barovou a klubovou scénu, pak je to místo pro vás. Já Rotterdam miluju, číslem 1 v Nizozemsku pro mě není Amsterdam, ale právě tohle město bez srdce.